Památka zesnulých

K dnešní Památce zesnulých dostávám od Krista za úkol napsat článek s popisem jedné z mých včerejších duchovních činností a okolností s ní spojených, jež jí předcházely. Ty mají být také při dnešní příležitosti Dušiček alespoň zčásti zveřejněny.

Poslední týdny 2. světové války se odehrávají v Berlíně za nezvykle klidné atmosféry. Ze začátku jara roku 1945 jako by nic nemělo nasvědčovat blížící se pohromě a konci jedné smutné německé historie. 

Silné Německo slouží zájmům světových temných mocností o ovládnutí Evropy. Do jeho čela je pečlivě vybrán a vyškolen Adolf Hitler. Německo se pod jeho vedením stává největším agresorem Evropy, a vykonává tak přání a vůli temných entit nepodobných člověku. Celé Německo se proměňuje v obří černé kladivo v temných rukou k porobení vzdorovitých Evropanů.

Na jaře roku 1945 temní skrytí vůdcové Německa již samozřejmě vědí, že přichází konec. Nechtějí svůj dokonalý lidský nástroj nechat padnout, a proto v Berlíně zorganizují výměnu skutečného Hitlera za jeho klon. Klonování je odvěkou oblibou temnoty a bezpočet i současných lidí, nehledě na jejich mnoha tisíciletou minulost, má přímou zkušenost s klonováním sebe nebo jiných lidí. Klony přirozeně nemohou vlastnit lidskou duši.

Skutečný lidský Hitler, ten, který tolik pro své temné vládce oddaně vykonal, je v Berlíně vyměněn za svůj klon a rychle v tajnosti odvezen do jedné z mnoha podmořských základen na severu Polska, odkud je přepraven do rumunského pohoří Bucegi, kde už na vůdce čeká neznámá horská jeskyně, jedno z řady obvyklých horských útočišť temnoty. Zde je Hitler skryt vnějšímu světu a dlouhé roky udržován při životě, aby se jeho duše po smrti těla, kdyby naneštěstí nastala, nemohla přemístit do „Nebe”. Jenže ani temnota není všemocná, a ačkoli umí někdy prodloužit život nejrůznějšími způsoby, respektive zdraví těla, smrti vzdorovat nedokáže.

Proto musí temní tvůrci vytvořit kolem ještě žijícího těla Hitlera nepropustnou schránu, jež dokáže zadržet duši, uvolnivší se z pozemského těla po jeho smrti, aby nemohla opustit Zemi. A tak dlouhé, předlouhé roky je Hitlerova duše, opustivši hmotné tělo, násilím držena v temné jeskyni v Rumunsku; až do včerejška.

Včera se vracím s rodinkou autem domů z návštěvy hřbitova, když náhle vnitřním zrakem v čelním skle vidím stát a usmívat se na mě Krista.

„Až přijedeš teď domů, pomůžeš duši Hitlera se osvobodit z jejího vězení,” nemohu uvěřit svým uším.

Hned po příjezdu domů se znovu spojuji s Kristem, abych se ujistil, že správně rozumím.

„Tentokrát se jen dívej, nic nedělej, buď jen svým vědomím přítomen a v žádném případě nezasahuj. Potřebuji, abys u toho byl ve své bdělé koncentraci,” povídá mi klidně Kristus.

Rozumím přesně, co ode mě chce. Obvykle mojí prací bývá duše zemřelých lidí osobně oslovit, promluvit s nimi, a až se dobrovolně rozhodnou, doprovodit je k Němu. Chápu i cítím, že v tomto případě to může být velmi nebezpečné a s ohledem na temné umístění Hitlerovy duše též nad moje kompetence. I tak je celý zdlouhavý proces velmi náročný na koncentraci a vyžaduje ode mě obrovské soustředění.

Sotva začnu s duchovní prací a modlitbou, vnitřním zrakem vidím čtyři světlé bytosti, Kristovy služebníky, jak se snáší ze Světla, shůry, a pomalu se přibližují k Hitlerově duši. Vůdcovu duši vnímám teď jen jako světlý statický oblak v neprodyšné temnotě. Dlouhé nekonečné minuty se před mým zrakem nic nového neděje, přesto musím zachovat trpělivost a klid.

Za dlouhou dobu se všichni čtyři světlí vyslanci Krista společně se světlým nákladem Hitlerovy duše dávají do pomalého pohybu směrem ke mně, snad abych lépe viděl. A skutečně; jakmile dorazí blíže ke mně, náhle smím vidět detaily Hitlerovy duševní podoby. Nyní si všímám, že spí, že je v bezvědomí, a v něm asi také celou dobu byl. Působí na mě velmi mladě, v nejlepších létech, a je pohublý. Odhaduji jeho věk maximálně na pětatřicet let. Stále se musím velmi ovládat a setrvávat v nepřetržité modlitbě, duchovním spojení s Kristem.

A opět se dlouho nic neděje a minuty se převalují jedna přes druhou. Probíhá jemný proces probouzení Hitlerovy duše k vědomí. To vyžaduje mnoho času. Ale Kristovi vyslanci dobře vědí, co a proč dělají. Setrvávají s ním v posmrtném mezistavu mezi hmotou a „Nebem”. Po nekonečných minutách se pojednou Hitler probouzí ze svého několik desítek let uměle trvajícího bezvědomí v zajetí temnoty. Vůbec zpočátku netuší, co se děje, kde je. Nebojí se. Pomalu a ospale se rozhlíží kolem sebe a pozvolna se v něm probouzí ostražitost, opatrnost a podezíravost. Jako by si vzpomínal, jaké zrady se mu dostalo od jeho temných vládců, jimž po léta oddaně sloužil. Skutečně jeho duše v sobě nese pocit zrady, která jde doslova až za hrob. Všude je ticho a světlo. Hitler vnímá svoje osvoboditele a prohlíží si je velmi nedůvěřivě. Nikdo nemluví. Po dalším bezpočtu předlouhých minut se na scénu snáší shůry Sám Kristus.

Nikdo stále nemluví, přesto vnímám každou myšlenku a pocit vzkříšené duše služebníka temnoty. Pocit zažité zrady působí stále velmi silně, dobře si vzpomíná na mučení a věznění v Rumunsku, přestože věrně sloužil. Vidí teď Krista. Ví, s kým se nyní potkává, ale nevěří tomu. I v tomto setkání hledá zradu, úskok temnoty. Je to zase nějaká hra?

A další desítky minut plynou a světlá duše hříšníka mlčky sedí a rozhlíží se. Přemýšlí, uvažuje, jak byla zvyklá přemýšlet; nechává se prostoupit silou okamžiku. Zraje. Pocit zrady z minulosti se pozvolna začíná rozpouštět a jeho místo naplňuje vědomí skutečnosti. Té skutečnosti, že stojí před Kristem. Ano, on, cynik a despota, tyran všech tyranů, v jehož svědomí hnízdí viny za smrti a utrpení milionů lidí, se dívá Kristu do očí. Dívá se, protože se může dívat. Může se dívat, protože Kristus to dovoluje. Hříšník si uvědomuje své viny, ale neprožívá emoce, nehroutí se, nepláče. Přiznává Kristu vše, nic neskrývá. Vládne vnitřní hrdostí a pravdivostí. Nečeká žádné slitování, ani o ně neprosí. Karty jsou vyloženy, svědomí se vyprazdňuje. Duši zaplňuje hořkost z prožité zrady, ze skutečnosti, že sloužil nepravým pánům. Vnímá nyní nesmyslnost všech obětí a utrpení. Byl zmanipulován ve své nejlepší víře.

A nyní konečně situaci prosvětluje Kristus. Jako by nastal teď ten správný čas, aby vstoupil další Svojí vůlí do tohoto posmrtného děje. Hitler dostává od Krista nabídku sloužit Jeho vůli v blízké budoucnosti. Jednoduchá nabídka, jednoduchá otázka. Duše se sama musí rozhodnout. Nemůže uvěřit, že se mu dostává takové Milosti. Připadne si, že zažívá snad další pokus o zradu či nějakou legraci, protože si je vědom svých zločinů. Není možné, aby ho Kristus přece neodsoudil?! Zase má naletět? Bude zase litovat svojí oddanosti?

Čas plyne ve hmotnosti rychlostí blesku. Ovšem pro duši zemřelého je třicet pozemských minut jako okamžik. Potřebuje prostor k úvaze, potřebuje se rozhodnout, a to vyžaduje mnoho času. Nerozhoduje se o tom, zda chce sloužit Kristu. Rozhoduje se o tom, zda to, co teď žije, je Pravda.  Není to sen?

Po dalších mnoha minutách Kristus znovu vstupuje do posmrtné skutečnosti Hitlera s vysvětlením a pomocí, protože ví, v čem má muž problém. Toto vysvětlení neprobíhá slovně, ale obrazně. Duše zemřelého je vystavena informačnímu toku, který představuje jasnou skutečnost, bez možnosti omylného výkladu. Hitlerovi se ukazuje Kristova vůle, aby Mu pomohl na Zemi v osvobození lidstva v jeho těžké době, a dostává se mu tak úžasné možnosti podílet se na záchraně celého lidstva od temnoty a jejího vlivu, který sám na sobě po desítky předlouhých let zažíval.

Nyní už Hitler rozumí a ví přesně, že není obětí dalšího podvodu, zrady, a že se nemusí bát, že by znovu naletěl. Teď je rozhodnut; ví, že nemůže odmítnout. Ví, že chce přijmout nabídku Milosti odčinit své viny, vždyť je mu ušitá na míru, je vzkříšen v pravý čas, a odhodlaně s pocitem bezbřehé vděčnosti ji přijímá. Světlo jeho duše ještě více září a spolu s Kristem mizí ve Světle.

Kéž Milost od Krista spočine na všech duších zemřelých lidí.