Počátek

Únorové polední slunce vrhá svoje životodárné paprsky ze znamení Ryb do lesního údolí. Po mnoha dnech se mám konečně vydat opět do podzemní říše získat informace pro další článek. Krásný den naplňuje moji duši radostí a optimizmem.

Jako pokaždé se chci i dnes pozdravit s vysokou jedlí u cesty, která je mým důvěrným přítelem a strážcem na cestě do hloubi lesa. Ke svému zděšení ji dnes ovšem vidím vyvrácenou i s mohutnými kořeny. Asi určitě za to mohou prudké větry posledních dní. Její duši představuje asi třímetrová dáma ve zralém věku. Stojí teď u svého ležícího širokého a dlouhého kmene a bez známek jakékoli lítosti mě zve, abych se k ní chvíli posadil.

„Mrzí mě strašně, co se ti stalo,” povídám k ženě sedící nyní vedle mě, „jak dlouho se budeme moci ještě vídat?”

„Ještě chvíli se budu starat o malé jedličky tady všude kolem, ale jakmile člověk pořeže můj kmen, až oddělí kmen od kořenů, musím navždy odejít. Potom se už nikdy neuvidíme.”

V jejím hlasu není žádná emoce, vše přijímá oddaně a přitom se stále láskyplně a chápavě usmívá.

„Jak dlouho tu žiješ ve svém jedlovém kmeni?”

„Jsem tu na Zemi bezmála sto osmdesát let. Odcházíme. Odcházíme všichni. Vzpomínáš si na stovky nejrůznějších bytostí přírody, když loni v létě v údolí hromadně opouštěly Zemi? Teď přicházíme na řadu my, bytosti stromů.”

Když se podívám kolem sebe v lese, není pochyb, že člověk zůstává sám.

Ale pospíchám za svým dnešním úkolem. Za pár minut už mě s úsměvem vítá veliký muž v mysliveckém obleku, duše kaštanu, a s puštíkem na rameni mě zve dál do podzemní říše.

„Běž a následuj ho,” povídá ke mně a pohybem ruky uvolňuje puštíka, který se vznáší a míří do nitra Země. Spěchám za ptákem, aby mi nezmizel, a náhle si uvědomuji, že jsem pohybován velikou rychlostí kolem Plejáďanů doprava, za jejich město do směru, kde jsem dosud nebyl. Po cestě míjím ve tmě četné zářící malé „ohníčky”, vypadají jako hořící ohně v ohništi, táboráky, jejichž plameny šlehají do tmy žlutobílou barvou, ale jejich okraje lemuje sytá červená barva. Chci se na ně podívat zblízka, ale nemám se k nim přibližovat. Za dlouhou chvíli se puštík zastavuje na místě, jež je shora osvětleno úzkým proudem světla, a povídá mi: „Tady čekej.”

Jenže to světlo nahoře mě velmi přitahuje a těžko odolávám zvláštnímu tahu vzhůru. Naštěstí se objevuje Matka Země a společně pozvolna stoupáme. Jakmile vstoupíme do světla, před mýma očima se ihned rozprostře nádherná příroda. Připadám si jako v rajské zahradě. Vidím překrásné kvetoucí keře, stromy a květiny, slyším zpívat ptáky, vzduchem poletují nejrůznější motýli. Myslím, že se nacházíme v kvetoucím pralese.

„Znáš tyto rostliny?” ptá se mě královna Země.

„Neznám, nikdy jsem nic podobného neviděl.”

„Nemůžeš je znát. Tyto rostliny na Zemi dosud nerostly, porostou až v budoucnosti. Nyní se díváš do budoucnosti Země.”

„Nevidím nikde člověka, ani zvířata kromě motýlů a ptáků,” konstatuji v očekávání vysvětlení.

„Budoucnost donedávna nebyla úplně jasná. Dnes ale víme, že kromě ptáků, hmyzu a pár druhů menších primátů na Zemi nebudou žít jiná zvířata. Nechtějí žít už s člověkem na Zemi, a tak jim bude z Milosti vyhověno. Člověka zde v budoucnosti nevidíš, protože si bude muset svoji budoucnost nejdříve zasloužit. Tato budoucnost člověka teprve čeká. Zda ji přijme za svoji, bude záležet jen na člověku samotném. Na Zemi poroste zcela nová flóra, protože i Země bude nová.”

Začíná mi docházet, proč se menší bytosti přírody stěhují z naší planety pryč. Pravděpodobně zůstávají zejména jen obři a jiní, kteří se starají o horniny, skály, pohoří, moře, řeky, pohyb kontinentů a podobně.

Míříme podzemím zpět směrem k Plejáďanům a cestou opět míjíme ony zvláštní ohně, které jsem dosud nikdy neviděl. Matka Země mi teď vysvětluje:

„Nepřibližuj se k těm ohňům. Před nedlouhou pozemskou dobou ještě hořely na zemském povrchu svými neviditelnými plameny. Svým působením vzbuzují sexuální chtění, libido, touhu po tělesné rozkoši a v konečném důsledku i schopnost reprodukce. Sexuální energii může člověk zažít jen v těle na Zemi právě díky těmto ohňům. Jejich vliv na člověka i na zvířata zůstává nyní velmi omezen, proto lidé i zvířata začínají ztrácet schopnost rozmnožovat se, a také zájem o sexuální život. To vede ke zpomalení nárůstu počtu lidí na Zemi, hynutí živočišných druhů, ovšem také u některých lidí ke zvýšenému zájmu o pornografii a jiné nepřirozené stimuly sexuální žádostivosti, u jiných zase k obrácení lidského ducha k vyšším hodnotám.”

Pokračujeme rychle v cestě a blížíme se k sídlu Plejáďanů. Tam jsme radostně přivítáni a ihned nastupujeme do zvláštní bílé oválné vesmírné lodi, připravené u vstupu do jejich města. Letíme ve třech, Matka Země, náčelník a já. Cítím v sobě nesmírnou vděčnost, že zase mohu zažívat tyto neuvěřitelné věci. Musím se soustředit, protože radost mě vyvádí z koncentrace.

Po chvíli už prolétáme Sluncem a stejně jako naposled zahýbáme doleva. Opět se před mým zrakem objevuje vesmírná část Horus, zvířecí říše, ale tentokrát ji míjíme zleva a hned za ní se stáčíme ještě více doleva a dolů, jako bychom se dostávali až pod zemskou část vesmíru Erd-Há. Letíme dlouho.

Pojednou se před mýma očima zjevuje černý prostor bez planet, bez hvězd, úplně prázdný, trošku se leskne a působí dojmem nekonečné temnoty. Začínám si uvědomovat, že je přesně a ostře ohraničen, navzdory okolním vesmírům. Z dálky vypadá jako velký černý čtverec, který ovšem každou sekundu nabývá na svém obsahu. Jak se přibližujeme, stává se mi zřejmým, že se nedívám na čtverec, nýbrž na obří, prázdnotou vyplněnou, černou krychli. Po chvíli zastavujeme u jedné její hrany a čekáme. Moji průvodci tuší lidskou zvědavost a netrpělivost a umravňují mě:

„Tady musíme počkat, nemůžeme letět dál dovnitř. Čekej.”

Po těchto slovech mě opouští smělost se chtít dále ptát. Vnímám v sobě těžko představitelné napětí v očekávání cíle.

Po mnoha chvílích, delších než dlouhých, se mi nabízí obraz, který si nelze ani představit, natož ho smysluplně popsat.

Celá tato obří vesmírná krychle, celý tento prázdný černý ohraničený prostor, se pozvolna začíná zespodu naplňovat pohybem, jako by v něm povstávala obrovská bytost, která svojí velikostí předčí všech šest předchozích vesmírných vládců. Černá krychle se ztrácí v jejím černém zvedajícím se těle a za chvíli už nad námi ční mužský černočerný veleobr. Kdyby nebyl tak veliký, vypadá zcela jako ideální člověk s rukama, nohama a hlavou s velmi příjemným výrazem v obličeji. Je celý černý, černější a lesklejší než okolní vesmír, proto je dobře vidět.

Chvíli nemohu vůbec nic než zírat. Hlavou se mi začínají honit otázky bez odpovědí.

 „Jsem Go-Liash. Jsem sedmou částí stvořeného vesmíru, první ze sedmi.”

V následujících chvílích, které trvají téměř dvě hodiny pozemského času, mi ukazuje i před vnitřním zrakem obraz v pohybu, abych měl lepší představu, pochopení, a mohl vše také lépe popsat.

„Jsem první ze sedmi vesmírných částí a stojím na počátku stvořeného vesmíru. Na svých ramenou nesu všech šest ostatních vesmírných částí, které už znáš. Tyto vesmírné části ze mě vznikají i ve mně zanikají.”

 „Co kdybych vstoupil do tvého krychlového vesmíru? Co by se mi stalo?” ptám se naivně.

 „Pak se okamžitě projevíš ve všech ostatních už projevených vesmírech najednou jako jejich součást,” dostávám odpověď, ale nerozumím jí, přestože mi nepřipadá nelogická.

 „Proč krychle?” nemohu pochopit.

 „Jsem na počátku ve Stvoření jediný. Jediné Stvoření ze Světla, z Ducha. Světlo ze Sebe a v Sobě vytváří Svůj protiklad,” zní pro mě nejasná odpověď. Snažím se celou dobu, která se mi jeví strašně krátká, vše do sebe plnými doušky přijímat, aby mi nic neuniklo. Netoužím teď ani příliš rozumět, protože bych se ochudil o jiné druhy poznání a zkušeností. Jen vše hltavě přijímám a věřím, že se mi, jako mnohokrát, později dostane vysvětlení. Zatím se spokojuji s představou, že na počátku byla ze Světla a ve Světle stvořena černá krychle, prázdnota, ze které vzešly později další vesmírné části v konkrétním projevu. Tato krychle prázdnoty je tedy zdrojem, ze kterého vše hmotné ve Stvoření vzniká i zaniká. Nad ní a kolem ní se vznáší Světlo od Boha, které zase dalo život jí.

Jsem přeplněn zážitky a vděčností za tyto zkušenosti a informace. Naše setkání končí, více informací dnes nedostanu a musíme se vrátit na Zemi.

Po cestě domů lesem, když se pomalu vracím ke svým rozumovým schopnostem, mi vše v hlavě znovu probíhá a nemohu se ubránit pocitu nedokončenosti a nejasnosti. Proto se ještě v modlitbě spojuji s Kristem, abych se zpřístupnil doplňující Milosti:

„Přestaň si myslet, že Světlo nad všemi sedmi vesmírnými částmi, které jsi mnohokrát viděl, je Bůh. Boha si nelze nijak představit, ani v těchto nesmírných výškách a vzdálenostech. Světlo nad Vesmírem je od Boha, ale není Bohem, není tedy Stvořitelem. Světlo je projevem Boha se všemi Božími bytostmi, které nejsou stvořeny jako Vesmír.

Z tohoto Božího Světla je stvořena první z vesmírných částí, Go-Liash. Je vyzářením i protikladem Božího Světla a zároveň s Ním tvoří dokonalou Jednotu. Dokud nebyl stvořen Vesmír, bylo všude jen Boží Světlo. Světlo zůstává vždy Světlem, i kdyby se šířilo miliardy světelných let daleko, pořád bude Světlem. Proto musí být vytvořena hranice ve Světle mezi Světlem a Vesmírem. Jedině tak může být Světlo ve Vesmíru vidět. První Vesmír je prázdnota, černá vše pohlcující krychle. Světlo je dokonalé, Jeho zdroj má proto kulatý tvar. Stvoření je dokonalé, jeho podoba má krychlový tvar. Čtverec v kruhu, krychle v kouli.

Člověk je stvořen k obrazu Božímu. To znamená, že podstatou člověka je Láska, Světlo od Boha. Světlo, čím dále se nachází od svého zdroje, tím se stává slabším a nevědomějším. Úkolem člověka je poznat sebe, kdo jsem. Pokud duch člověka zůstává součástí Světla, nemůže vědět, kdo je, protože jeho veliká vzdálenost od Zdroje mu neumožňuje takové sebe uvědomění. Proto se tato malá částečka Světla, hodně vzdálená od svého zdroje, stává vyhnancem ze Světla, ze svého domova, do světa, který jí svojí kvalitou neodpovídá. Nový domov pro člověka nyní představuje stvořený Vesmír.

První Vesmír, Go-Liash, tvoří černá prázdnota, černá tma plná obrovské nepředstavitelné energie. Zcela nevědomý človíček v tomto prostoru stráví nekonečné časy, než si začne uvědomovat neustálý, vědomí probouzející, pohyb v této temnotě, což je opak klidu ve Světle. Tím začíná první krok vývoje k sebeuvědomění člověka. Jakmile si člověk uvědomí změnu v porovnání s domovem ve Světle, okamžitě se mu tvoří nový domov v podobě nového vesmíru, tentokrát Vulkán. Tady bude žít tak dlouho, než ve svém vědomí postoupí ještě dále. Zde si má uvědomit, že jeho vědomí nemusí záviset na tom, co a kde je. Jeho učiteli jsou zde bytosti přírody, zejména hor, vod, skal, živlů a podobně. Jakmile uzraje ve svém novém vědomí, vrací se zpět do prázdnoty prvního Vesmíru, kterou už zná, a okamžitě si z něj nevědomě vytvoří svojí novou kvalitou další domov, a sice Sirius. Zde se bude dlouho učit, že jeho vědomí je schopno tvořit. Zde mu jako učitelé slouží bytosti rostlin. Začíná tvořit ze sebe. Jakmile zvládá i tuto úroveň vědomí, opět se vrací do prázdnoty s již nabytými zkušenostmi, a poté získává další domov, Horus. Zde si lidský duch osvojuje vnímání citů. Přichází do kontaktu se zvířaty, jejich dušemi a vesmírnými prabytostmi zvířecích duší, které mu pomáhají na tomto stupni duchovního vývoje. V dalším kroku svého lidského putování postupuje člověk z prvního Vesmíru do části Thiá-Math, jež se mu nadlouho stane lidským domovem. Hromadí se zde mnozí lidští duchové v různých fázích svého vývoje, protože všichni lidé nebyli vypuzeni ze Světla v jeden okamžik. Člověk se zde učí, sbírá zkušenosti dle svojí momentální duchovní úrovně a pracuje na zvýšení svého duchovního sebeuvědomění. To ovšem stále dosahuje záporných hodnot, jeho vědomí je spíše nevědomím. Aby člověk mohl ve svém vývoji dále postoupit, musí vstoupit do ještě větší hustoty a hmotnosti. Proto Thiá-Math ze sebe vyvrhuje novou část Vesmíru - Erd-Há, a zároveň s ní i Helios. Thiá-Math se jakoby rozděluje na tři části, aniž by jí ovšem ubylo. Vyděluje ze sebe veškeré vědění, informace a záznamy Vesmíru o minulosti i budoucnosti, které budou sloužit člověku pro vzdělání dle jeho individuálních potřeb. Druhým „dítětem” Thiá-Math zůstává Erd-Há, kde se člověk bude nově zrozovat. Zde tkví počátek života a smrti, i individuálního vědomí, vědomí oddělenosti, které je v lidském vývoji nezbytné překonat použitím duchovní vůle a vytvořením duchovního sebe uvědomění.

Aby člověk mohl na Zemi žít, nutně potřebuje hrubý záhal své duchovní podstaty, který odpovídá aktuálním podmínkám na planetě. K tomu poslouží v pozdějším pozemském vývoji těla nejvíce tehdy vyvinutých primátů. Umísťování nezralých lidských duchů do zvířecích těl mají na starosti od počátku Plejáďané. I oni, vysoko postavené duchovní bytosti, potřebují pro svůj pobyt na Zemi hrubší těla, než jsou jim ve své podstatě vlastní, a také je mění podle hutnosti Země v jejím vývoji.

Vědomí člověka je zpočátku zcela snové, přesto se učí, sbírá zkušenosti. I smrt probíhá úplně mimo vědomí, jde vlastně jen o stěhování lidských duší mezi planetami v jiných tělech. Zde na Zemi se člověk pohybuje mezi třemi zbývajícími částmi vesmírného Stvoření - Erd-Há, Thiá-Math i Helios. Všechny tři mu skýtají optimální podporu pro dokončení jeho vývoje k maximálnímu duchovnímu sebe uvědomění. Člověk tak svojí duchovní podstatou od Boha přetváří zvířecí těla a nutí je měnit se v lidská k obrazu Božímu. Učí se zvládat zvířecí emoce, pudy, vášně. Thiá-Math ze sebe vyloučila Erd-Há i Helios, aby si mohla uchovat svoji původní čistotu; ze stejného důvodu ze sebe musela vypudit i Měsíc, který obíhá kolem planety Země a slouží jako očistec pro lidské duše, které ulpěly svým chtěním na nesprávném místě.

Člověk se tak nyní ocitá v samotném středu své předlouhé cesty. Jeho úkolem je návrat domů, do Světla. To může zvládnout jedině svým stále se zdokonalujícím duchovním sebe uvědoměním vlastní duchovní podstaty a přirozenosti, jíž zůstává navždy láska člověka k Bohu. Celý vesmír vzniká a je udržován kvůli člověku, aby se on mohl vyvíjet a dojít skutečného poznání. Svojí světelnou přirozeností má člověk produchovnit, prosvětlit a pozvednout Zemi výše zase ke splynutí s Thiá-Math i Heliosem, kdy si osvojí veškerou moudrost jemu nabídnutou od Boha, a poté celý stvořený Vesmír se svými zbývajícími částmi splyne se Světlem, ze kterého vznikl, a člověk se posune ze své původní pozice ve světelné hierarchii blíže k Bohu na místo, které na něho čeká.”