Pohádka na dobrou noc

Dnes navečer se konečně odhodlávám vyrazit do zasněženého lesa naplnit se čerstvým vzduchem a zregenerovat duševní síly. Trvá mi dlouho překonat lenost a najít si vhodné zimní boty do sněhu, pak zabalit své tělo do teplého oblečení, a hodinu před soumrakem vycházím do stínů lesa. Nedostávám dnes žádného pozvání k duchovním přátelům, jdu jen tak sám se sebou na procházku.

Kochám se zasněženými stromy a pořizuji fotografie, protože kdo ví, jak dlouho sníh vydrží. Jen letmo se zdravím s některými svými stromovými přáteli. Svižná chůze a lehounce mrazivý vzduch dělají divy a po dvou kilometrech už nabývám své neoblomné duševní harmonie mimo světskou skutečnost.

Když se vracím domů a opět míjím svého dubového přítele, ten vystupuje ze svého kmene a říká teď ke mně:

„Počkej chvíli a dívej se.”

Pojednou z jeho kmene vyskakuje nádherný veliký černý kůň. Jeho srst se leskne v posledním denním světle a nabízí iluzi, že jeho hříva hoří stříbrnými plameny. Je plný energie a setrvává v neustálém pohybu. Za ním vyskakují z dubu další tři stejní koně a všichni čtyři kolem mě běhají a skáčou a povšechně projevují radost ze života. Musím k nim vzhlížet, jak jsou vysocí. Volám na muže v dubu:

„Co jsou zač?”

„Zeptej se jich sám,” zní ke mně přátelská odpověď.

Obracím se tedy k rozdivočelým koním:

„Neznáme se?” začíná se mě zmocňovat pocit, že to není poprvé, co se s nimi setkávám.

Náhle se nade mnou ze čtyř stran sklání obrovské čtyři černé koňské hlavy a jakoby jednohlasně povídají:

„Už jsme se spolu jednou viděli, tam na nedaleké mýtině, vzpomínáš si? Přicházíme tě znovu pozdravit z minulosti Země, kdy jsme tady žili. Jsme předci všech koní na světě. Chceme ti říct, že tu zase v budoucnosti budeme žít. Už se moc těšíme,” a zase odbíhají v šílené radosti, aby v trysku kolem mě jasně dali najevo, jak veliké nadšení cítí.

„A kdy ta budoucnost nastane? Kdy už tu budete žít?” nemohu se nezeptat.

A opět ke mně proudí slova vysvětlení, která nelze správně a plně popsat lidskými slovy, protože v sobě nesou zároveň moji přímou subjektivní zkušenost.

„Ta budoucnost se velmi přiblížila díky pomoci Pána. Už je tak moc blízko.”

Při těchto slovech jsem vnímal všechny změny, které se dějí a nastanou v budoucnosti; že zdaleka nepůjde jen o koně, ale o celé lidstvo, celou planetu Zemi, která toužebně čeká na spásu od Boha, kdy svět bude očištěn od temnoty, která svírá člověka ve své moci tak silně, že bez pomoci od svého Stvořitele by se lidé nikdy nemohli osvobodit, a zachránit tak svoje duše.

Mezitím pokračuji v cestě k domovu a mí čtyři staronoví přátelé hopsají kolem mě. Náhle se před námi objevuje na pěšině obří dosud nezamrzlá kaluž. Samozřejmě ji musím obejít, ovšem mí černí čtyřnozí lichokopytníci mě v nadšení předbíhají a skáčou po jednom do vody a mizí v ní. A za nimi se ke mně ozývá:

„A už jsme v budoucnosti.”

Teď si vybavuji některá svoje předchozí setkání s dušemi zvířat v lese, kdy jsem byl poučen, a ukázaly mi, že voda je živel, skrze který lze cestovat do budoucnosti.

No, a pohádky je konec. Dobrou noc, děti.