„Pohádka“ na dobrou noc aneb příběh z lesa a kapradí

Každý den chodím sám do lesa na pravidelné procházky. Chodím vždy stejnou cestou, stejnou trasu, a vždy se těším, že aspoň něco málo zhubnu.

Asi před šesti týdny jsem si všimnul vedle cesty v lese ve stopě od pneumatiky traktoru téměř vyrytých náletových stromků trčících v nepřirozené skoro horizontální poloze. I zalíbila se mi mezi nimi jedna sedmdesáticentimetrová borovička s kmínkem tenkým jako prst. Usoudil jsem, že tady by stejně brzy umřela, tak si ji vezmu s sebou a zasadím někde u domu. I jal jsem se ji tahat z hlíny, netuše, že kořeny jsou hluboké, a tak se mi podařilo vlastní silou přetrhnout hlavní kořen tak, že zbylé už můj rozum nepřesvědčily, že by mohla přežít. S lítostí jsem ji položil zpět na hlínu a s myšlenkou snadné zelené kořisti jsem se prozatím rozloučil a pokračoval jsem v procházce.

Od té doby denně chodím kolem, ale už jsem na tu příhodu zapomněl. Až dodnes.

Dnes, vraceje se již z lesa domů a jsa pohlcen krásou teplého slunečného odpoledne, míjím ono místo posledního odpočinku borovičky, když se z toho směru ozvalo: „Vezmi si mě!“ Se zdviženým obočím jsem se otočil a vidím u borovičky maličkou vílu se žluto-rezavými hustými dlouhými vlasy, jak znovu s ublíženým hlasem volá: „No vezmi si mě s sebou!“

Pochopil jsem správně, že volá na mě, a najednou jsem nemohl pokračovat v cestě domů, protože svědomí by mi to nedovolilo. Ač jsem si začal připadat jako pacient psychiatrického ústavu, přistoupil jsem ke stromku s již oschlými kořeny a jizvou zející po mém zásahu, přesto stále svěže zelenému, a namítl jsem v duchu: „To přece nemůžeš přežít.“

Odpověď naléhavým až prosebným křikem se dostavila obratem: „Ne, ne, já žiju, já chci žít, udělám všechno, abych přežila, vezmi mě s sebou.“

Rázem jsem byl vtažen do úplně jiné skutečnosti a musel jsem hrát hlavní roli. Opatrně jsem dvěma prsty zvedl zuboženou borovičku a kráčel k domovu. Od té chvíle se mi hlavou honily myšlenky, kam ji zasadím. Jelikož jsem stále nevěřil, že by mohla přežít, navrhl jsem si zkušební místo dole na zahradě u kompostu. Sotva jsem se s tou myšlenkou spokojil, ozvala se nesouhlasná kategorická reakce jehličnanu: „Ne, ne, tam nechci být, tam je moc tma, vlhko a stín.“

Inu pokračoval jsem v návrzích místa pro nový život borovičky, tentokrát nahoře na zahradě, kde je více světla. „Tam jsou špatné energie, tam také nechci být. Potřebuji lehčí půdu a více slunce. Ještě výše nad zahradou u plotu u domu.“ Věděl jsem přesně, jaké místo má na mysli, ale moc se mi jí ho nechtělo nabídnout, protože jsem si na tom místě představoval lépe jiný druh stromu než borovici.

Mezitím jsem došel k domovu. Stromek jsem se rozhodl zasadit na jiné místo, než chtěla, a tak jsem ji zatím položil mezi vzrostlé slivoně, kde má strávit zbytek svého života. Připravil jsem si kbelík s vodou a rýč a už jsem se chystal hloubit díru, když se na mě víla obrátila se zkříženýma rukama na prsou, hlavou nakloněnou na stranu a očima lehounce přimhouřenýma, rozhodně avšak klidně řkouc: „Tak tady nebudu.“

Nezmohl jsem se na odpor. Podrobeně a kajícně jsem zvedl stromek ze země, přešel k jejímu vysněnému místu a zasadil ho. Člověk by řekl vcelku rutinní odpoledne. Ovšem jen do okamžiku, kdy mě napadlo tento příběh sdělit ženě a dcerám. Všechny naslouchaly a musím říct pozorně. Na začátku se usmívaly, nevěřily. Posléze se jen uchichtávaly, v další fázi si ťukaly na čelo a na konec se ke mně nechtěly znát, označivše mě za jednajícího a mluvícího pod vlivem drog, což jediné není pravda.

Nicméně po skončení mého vyprávění se všechny div nepřetrhly a utíkaly se podívat na právě zasazenou borovičku v naději, že uvidí vílu. Neviděly.