Pohádkové setkání

Už včera večer, když jsem uléhal ke spánku, jsem věděl, že ráno budu chtít vyjít do lesa. Zvláštní nutkání zaplnilo moji duši, přesto jsem s lehkostí usnul. Předpověď počasí ovšem hovořila o dešti, ale východ slunce se ohlašuje čistou oblohou. Ani se nemyju, nesnídám, jen si beru něco na sebe a rychlou chůzí za ohlušujícího zpěvu ptáků splývám s okolní přírodou.

Starému smrku se svěřuji se svým očekáváním nějaké inspirace, zážitku. Říkám mu, že nevím, zda mám ještě pokračovat dále v chůzi, když on se ke mně vykloní z kmene a s očima obrácenýma k obloze pomaloučku povídá: „Nemusíš už nikam chodit.”

Můj vnitřní zrak se náhle zaostřil, že jsem nabyl dojmu dokonalého rozlišení obrazu. Na obloze jsem uviděl velkou siluetu k nám se blížícího tvora. Když přiletěl blíže, poznal jsem letícího draka. Vůbec mě to nepřekvapilo a s radostí se na něj chci zeptat smrku, který na mě nečeká a hned odpovídá: „Ano, je to drak z Atlantidy.”

Drak měří na délku asi pět metrů a má hnědozelenou barvu. Na výšku je o něco vyšší než já, asi dva a půl metru. Když přistál před námi, složil obrovská křídla, a jako pes radostně vítající svého pánečka,  se svalil na záda, dožaduje se přivítání. Nemohl jsem odolat a s pocitem přirozené vzájemné  radosti jsem ho poplácal po krku a hrudi. Nebylo zřejmé, zda jde o samce či samici, ale to není podstatné.

Můj dotek s drakem umožnil intenzivní spojení, které nabízelo řadu obrazů z historie a minulosti lidstva, jež drak komentoval svým výkladem.

Vidím obrovskou hornatou zemi, porostlou bujnou zelenou vegetací; pouze trošku nepřirozené vrcholky hor, připomínající sopky, jsou pokryty sněhem a šedým kamením.

„To je naše země, Atlantis, země draků. My jsme tu byli dříve než člověk. Člověk nám byl později  svěřen, abychom se o něj starali a poskytli mu ochranu při jeho dlouhém duchovním vývoji. Historie člověka v naší zemi začíná před pěti sty tisíci lety. Tehdy neměl ještě fyzické tělo jako dnes, ani vědomí dneška. Byla to krásná doba, všichni jsme žili v harmonii a člověka jsme všechno pomalu učili. Tehdejší učení probíhalo tak, že se obrazy zapisovaly do vědomí člověka, které bylo více snové. Člověk si sám sebe téměř neuvědomoval.

Za tu dlouhou, předlouhou dobu vývoje došel člověk poznání o Bohu, Světle Ducha a jeho tělo na Zemi prošlo změnami se změnami vědomí. Čím víc se jeho vědomí nořilo do hmoty, tím hmotnější na sebe musel brát tělo. S hutnějším tělem a vědomím se začaly rozvíjet lidské rozumové schopnosti a tedy lidské ego. To postupně sílilo, až přerostlo a začalo vládnout celé naší zemi. My draci jsme byli určeni ku pomoci člověku a podpoře jeho potřeb duchovního vývoje. Postupně nás člověk začal ovládat tak, jako dnes ovládáte koně, psy, slony nebo velbloudy. S růstem lidského vědomí já rostla v naší zemi touha po uplatnění já. Stále více lidských duchů žijících ve svých tělech v Atlantidě nacházelo zalíbení v moci, kultu osobnosti, majetku a vlivu.”

Zde je nezbytné malé vysvětlení. Pokud hovoříme o moci a kultu v Atlantidě, je třeba odhlédnout od obecných pojmů a představit si za nimi skrytou skutečnost ohromných rozměrů a mohutnosti, dalece přesahující rozměry Země. Síla lidského ducha pohlceného mocí, egem, krutostí a vždy neopodstatněnou domýšlivostí je gigantická a dnes nám ani naše představivost neumožňuje plně pochopit zrůdnost celého zvráceného lidského duchovního vývoje.

 „Lidé se postupně rozdělili na ty, kteří žili čistě a zbožně, uctívali Stvořitele a Jeho zákony; tito si uchovali svoji čistotu a Světlo. Pak zde žili všichni ostatní, kteří byli rozděleni na dva nesmiřitelné tábory. Proč nesmiřitelné? Protože všichni byli pohlceni touhou po moci, po vlastní slávě a nikdo nechtěl ustoupit, nikdo nechtěl být podřízen druhému. Všude zavládlo násilí, smrt, a strach. Ti, kteří vládli, byli krutí a užívali si svoje společenské postavení a moc  tím, že ponižovali, týrali a zabíjeli druhé, dokonce i nás draky, a začali i pojídat naše těla.

Ti, kteří nevládli a neměli takovou moc, ji ale chtěli mít. Nebyli sice ještě tak zkažení jako ti, jež měli postavení a moc a slávu, ale zdaleka nebyli zcela světlí. Ti z tehdejších lidí, kteří si zachovali svoji čistotu až do smrti, se pak už nemuseli narodit v Atlantidě, protože jim podmínky ve hmotě neposkytovali už žádnou možnost se učit nebo svoji čistotu uplatnit. Namísto Atlantis volili pro další svoje zrození ve hmotě jiná místa na Zemi, kde se vyvíjela autentická domorodá lidská společnost. Takovými místy byly dnešní Egypt, Čína, Indie, Jižní a Severní Amerika a jiná.

Na Atlantidě tedy nakonec zůstali dva druhy lidí - temní a méně temní. Všude vládlo vraždění, krutost a život se stával stále obtížnější. A tehdy se část těch méně temných lidských duchů rozhodla, že budou žít jinde. Postupně začali opouštět naši zem  a vydávali se pryč všemi směry na lodích i na nás dracích. Tento exodus se neobešel bez pronásledování, zabíjení a mučení, protože samozřejmě vládci si nepřáli úprk poddaných. Co by to bylo za tyrany bez týraných?

Přesto se mnohým lidem i drakům podařilo Atlantis navždy opustit, než byla zničena zkázou, kdy se rozlomila na několik částí jako po vnitřní explozi a propadla se do hlubin, byvši zalita vodou.

A nyní došlo k velmi zajímavému setkání Atlantidu opustivších lidí a draků s lidmi z jiných částí Země. Světlí duchové z Atlantidy se rodí do společenství domorodých kmenů všude po světě a šíří Světlo, Pravdu a vědění o Bohu. A najednou se zde vedle nich objevují lidé prchající z Atlantidy, ti lidé, kteří nejsou úplně temní ani moc světlí, kteří si s sebou přinášejí touhu po moci, slávě, kultu osobnosti.

A právě toto smísení odlišných duchovních úrovní a zejména nová zvrácená touha po světské moci a vlivu zcela zásadně ovlivňuje další dějiny vývoje lidské společnosti. Náhle vedle sebe stojí čistá duchovnost, čisté Světlo ducha  a v něm se vyvíjející lidé, a někdo, jiní lidé, které Bůh a Světlo ducha absolutně nezajímá. Tito mají vše potřebné k životu - schopnosti, dravost, sílu, ambice, krutost. A tady, někdy před patnácti tisíci léty, už začíná poměrně mladá známá historie člověka. Všichni lidé, kteří žili tenkrát v Atlantidě, žijí dnes na Zemi. To samozřejmě neznamená, že všichni lidé, dnes žijící na Zemi, žili v Atlantidě.“