Pozvání do nitra Země

Tento článek popisuje zážitky z mých dalších návštěv nitra Země, které se uskutečňovaly během několika uplynulých dnů. Až nyní mi Kristovi světlí služebníci dovolují svoje  zkušenosti zaznamenat písemně a mám za úkol z nich napsat  článek. Jsem si vědom, že vše, co popisuji, je daleko za hranicí rozumu, smyslů a dokonce i představivosti. Zdaleka ne o všem mohu psát. Přesto vždy vynakládám maximální úsilí, abych co nejvěrohodněji popsal vše, co musím a chci.

Již v úvodu se odvolávám na svůj dřívější článek Úplňkové setkání (https://www.duchovni-zivot.cz/news/uplnkove-setkani/), který popisuje můj dřívější vstup do podzemního světa a těžko uvěřitelný zážitek. Dnešní vyprávění se může stát jeho volným pokračováním.  

Za soumraku se vracím z dlouhé procházky a spěchám už domů. Rychlým krokem se blížím ke dnu údolí, kde jírovec střeží vstup do podzemního světa a světa přírodních bytostí. Nečekám nic, přesto se můj vnitřní zrak otevírá a opět vidím známou mužskou bytost kaštanu, jak mě zastavuje a srdečně zve dál do jeho světa.  Nemohu a ani nechci odmítnout, protože tyto bytosti vždy konají Boží vůli. Zažívám pocit naplňujícího štěstí, zaprvé proto, že ji mohu žít, a zadruhé proto, že se vždy cítím obohacen.

„Jen pojď dál,” dívá se na mě laskavě strážce vstupu.

A už spolu jdeme dolů potemnělým prostorem uvnitř Země.

Přicházíme k místu, kde jsem dříve viděl člověku podobné bílé bytosti, ovšem teď to vypadá, že se přede mnou na poslední chvíli někam schovaly, jako by se zhasly a přestaly být vidět. Nevěřím svým očím. Nemohu udržet svoji zvědavost, chci se jich zeptat, co se děje, a přibližuji se k místu, kde ještě před chvílí svítila jejich těla. Ihned a rozhodně mi vstříc vychází jejich mužská autorita a velmi neochotně a nevybíravě mi sděluje, že mám jít pryč, že se mnou nikdo z nich mluvit nebude, protože už je po západu slunce a všichni i s dětmi už spí. Poté mizí mezi svými a splývá s okolní temnotou vnitřního prostoru Země.

Zajímavé setkání mě ještě více naplňuje zvědavostí dozvědět se o těchto bytostech více. S respektem se vzdaluji, ovšem pevně věřím, že budu mít ještě někdy možnost se s nimi setkat; třeba v době, kdy nebudou muset spát.

Můj stromový průvodce mě opouští a svěřuje mě do péče jiných bytostí, které pracují pod povrchem pro Zemi. Pět člověku podobných bytostí jde přede mnou a ukazují mi směr. K mému údivu nemíříme do středu planety, ale někam daleko bokem. Po delší době se zastavujeme. Všichni mí průvodci se dívají nad sebe a zpravují mě:

„Tady se nacházíme uprostřed pod Pacifikem.”

Svýma rukama vztyčenýma nad hlavou usilovně sahají z vnějšku na dno oceánu a o něco se evidentně snaží. Po chvíli konečně s úlevou ustupují stranou a z prostoru nad jejich hlavami se začíná valit mohutný proud oceánské vody a mizí dole v útrobách Země. Jako by vypouštěli vanu.

„Už mnoho desítek let upouštíme vodu z oceánu, jinak by lidé měli dávno veliké životní problémy, protože pobřeží na všech kontinentech by již dávno bylo mnoho kilometrů do vnitrozemí zaplaveno. Vlivem tání ledu se neustále zvyšuje hladina oceánů, a to zejména ledu ukrytého pod vodní hladinou. Navíc tání ledu je příčinou pohybu a změny těžiště, i rozložení sil Země, a dokáže planetu snadno vychýlit nebo narušit její pravidelný pohyb.”

S těmito slovy se loučíme. Uplyne mnoho dní, kdy mi Kristovi služebníci dovolují opět navštívit jírovec a skrze jeho střeženou bránu opět vstoupit do Země.

Domnívám se, že zase půjdu za bílými bytostmi, které by v tuto denní dobu měly být vzhůru, ale mýlím se. Podzemní průvodci se mě ujímají a vedou mě bez zastávky kolem středu Země dál a dál.

Najednou vím, že jsme na druhém konci Země.

„Jsme pod Antarktidou. Podívej se na tyto obrovské tmavé bloky, jak celý kontinent zatěžují tím, že se zde usazují. Chtějí ho svojí tíhou a svojí špatnou energií potopit. Musíš nám pomoci Antarktis očistit.”

A všichni se snaží svojí světlou podstatou zbavit tento obří ostrov černé zátěže. Začínám cítit, že mi je špatně od žaludku, a hodně. Vůle mi velí se překonat a pomoci. Proto, stejně jako při léčení lidí, prosím Krista o pomoc, Světlo a léčení pro tuto postiženou část Země. Světlo skutečně pomáhá nánosy temnoty odstraňovat, ale stále přibývají  nové a nové. Mám pocit, že je to nekonečná práce.

„To jsou nánosy z temnoty, kterou lidé sami vytvářejí svým myšlením, emocemi a konáním. Jelikož sami nejsou schopni unést tíhu svých temných produktů, tyto se shromažďují tady. Tyto lidské výtvory se  nikam nerozplynou, zůstávají na Zemi a čekají, až se budou moci projevit na svých tvořitelích. Člověk rád, často a nevědomě tvoří a neuvědomuje si, že je plně zodpovědný za každé svoje stvoření. Proto všichni lidé, kterým není lhostejný život na Zemi, by měli svoje přání a modlitby směřovat k očistě tohoto místa.”

Začíná mi být zde už tak moc zle, že mě průvodci posílají pryč, abych se zotavil pro příště.

Po několik dalších dní řeším jiné věci, třeba pomoc duším člověkem zastřelených zvířat. Mohu se tak naplnit pocitem radosti z další smysluplné práce, když několik duší jelenů a srnců nachází cestu a spásu z posmrtných muk v zajetí tohoto hmotného světa.

Konečně mohu znovu požádat o přijetí do světa mimo naši realitu; a opět jsem doprovázen bytostí kaštanu. Tentokrát nás už z dálky vítají bílé, člověku podobné  bytosti, které, jak mi dříve sdělily, žily na povrchu a pomáhaly člověku. Jsem zvědav a hlavně rád, že se na mě nezlobí a srdečně se usmívají.

Tuším, že to nejsou bytosti přírody, na rozdíl od ostatních, proto spěchám s otázkou.

„Kdo jste?”

„Přišli jsme z Plejád.”

Nemohu uvěřit vlastním uším.

„Na Zemi působíme už dva tisíce let. Dříve jsme žili na povrchu, pomáhali jsme člověku v jeho vývoji, ale člověk nás svým vyzařováním zahnal sem dolů.”

A nyní mi ukazují obraz z doby, kdy ještě žili na povrchu. Vůbec nejsou vidět v denním světle, jen ve tmě, ale to zase spí a zhasínají se. Takže jsou v podstatě neviditelní, ale lze je poměrně snadno vnímat, protože jejich těla jsou v denním světle jako z vody, průhledná.

„Pod povrch jsme se museli schovat před pěti sty léty. Od té doby žijeme se svými dětmi tady a čekáme na člověka, až se změní a začne ladit s vesmírem.”

„Proč se nevrátíte na Plejády?” ptám se logickou otázkou.

„Za tu dobu, co žijeme na Zemi, se Plejády výrazně změnily. Nemůžeme se vrátit, není ani v podstatě kam. Navíc naším úkolem je pomáhat člověku v jeho duchovním vývoji. Je nás tu sedmdesát pět tisíc. Zase budeme žít na povrchu, víme to. V současnosti nikdo nemůže planetu Zemi opustit a nikdo nemůže z vesmíru na Zemi přijít. Země se nachází v dočasné izolaci, dokud člověk nevyřeší svůj osud.”

Poté se mě ujímají podzemní průvodci a vedou mě zase dolů pod Antarktidu. Žádají mě, abych jim zase pomohl s očistou této části planety. Bez váhání se zapojuji a zjišťuji, že dnes mi není ani trochu špatně. O to je práce radostnější.

Po cestě domů, s myšlenkami stále ještě v Zemi, míjím u cesty dva za sebou rostoucí  keříčky rulíku zlomocného. Tyto dva oplývají pouze jedním větvením a vzbuzují slitování. Zcela bezděky si v duchu při chůzi kolem nich říkám:

„Jé, ty jsi žebráček a ty taky.”

Po dalších pěti metrech musím zastavit, protože mám dojem, že na mě někdo volá. Otáčím se tedy a v druhém keříku vidím přísnou a zároveň laskavou malou paní v dlouhém plášti,  „duši” rulíku, jak na mě vyčítavě hledí a zároveň láskyplně natahuje ruku se lžičkou, v níž něco je. Neuvědomuji si, že bych se měl vrátit k ní, a než mi to dojde, sama  v mžiku stojí přede mnou v normální lidské velikosti a lžičku mi strká do pusy.

Bytosti přírody dle potřeby mění svoje proporce, v jejich světě neplatí fyzikální zákony, jaké známe, a někdy mohou být zároveň malí i velcí v jediné situaci.

S vděčností přijímám dar od vznešené dámy a trošku zahanbeně děkuji.

Tím nyní ukončuji své povídání o světě za horizontem našeho obvyklého vnímání. Kéž lidem přinese duchovní pomoc.