Příroda promlouvá

Čím častěji chodím do přírody, tím více vnímám naléhavost situace, v jaké se všichni nacházíme. Jako by celá příroda křičela: „Už dost, už to nelze vydržet, všichni umíráme.“ Skutečně je všude v lese cítit tíha smutku a sklíčenosti. Zároveň ovšem vývoj nelze zastavit, takže všechny bytosti žijí i nutností prodělávaných změn, uvědomují si, že dochází k hlubokým proměnám všude na světě a že svět dneška zítra nebude existovat. Bytosti přírody vnímají člověka nejen v jeho činech, ale zejména v jeho myšlenkách a emocích. Už ty samotné, pokud jsou nedobré, svět přírody a jejích bytostí ničí. Nejsme v souladu s přírodou, se životem, ani na úrovni jemnohmotné ani hrubohmotné. Naše myšlenky, emoce a činy se bezprostředně podepisují na celkovém stavu naší planety a nejde tedy jen o ekologii, přírodu, ale o duchovní úroveň současného člověka.

Jednoho slunečného dne jsem se vypravil zase poznávat bytosti stromů. Jedle se mnou moc mluvit nechtějí, jsou to krásné starší bělovlasé ženy, velmi plaché a konzervativní, jako by všechny byly na odchodu z našeho světa. Přesto z nich vyzařuje dobrota a láska, ale také obrovský smutek. Proto jsem se rozhodl požádat o seznámení borovici stojící u cesty. Je velmi vysoká a trochu nakloněná. Se zavřenýma očima prosím o možnost ji poznat. Po chvíli se před mým vnitřním zrakem událo něco nečekaného. Celá borovice začala stoupat, pod ní se zvedala půda a tlačila ji vzhůru až do výšky okolních stromů. Vyrostla obrovská hromada hlíny a ze vzniklé jámy pomalu vylézala obří desetimetrová bytost z hlíny. Na rozdíl od bytostí stromů, trpaslíků či rusalek nebyla oblečená. Vypadala jako golem, ale nikoli z pálené hlíny a světlý, nýbrž z mokré tmavé lesní hlíny a nehladký. Jinak tělo se podobalo tvarem lidskému. Obr těžce oddechoval, vyhrabal se na povrch a sedl si na kraj cesty. Stál jsem kousek od něj a rychle jsem se mu omluvil, že jsem ho nechtěl rušit. „Nerušíš.“, řekl a nepřítomně zíral před sebe. „Kdo jsi, prosím Tě?“, zeptal jsem se a hned jsem uslyšel: „Jsem déva Země.“, zněla odpověď. Chvíli ještě oddechoval a přemýšlel a pak pomaloučku řekl: „Země je toxická.“

Nato mně nabídl mluvící obraz Země z výšky. Letěl jsem nad pevninou, která veškerá je zamořená. Pak jsem viděl toky špinavých řek a hlas opět říká, že jsou smrtonosné.  Tyto se vlévají do moří, která jsou jimi velmi znečištěna, a ukázal mi moře a oceány.

Poté obraz skončil. Obr se na mě obrátil se slovy: „Lidé to musí vědět.“ Pak se ponořil do země, odkud přišel. Za ním se zpět nahrnula hlína i s borovicí a bylo vše normální. S bytostí borovice jsem se pozdravil a pokračoval jsem dále.

Na zpevněné lesní cestě jsem narazil na velký kámen. Nebyl obyčejný, jako by tam vůbec nepatřil. Ležel u kraje a osamocen doslova čekal, až si ho někdo všimne. Asi bych ho uzvedl, ale raději jsem to ani nezkoušel, musel být velmi těžký. Ale zaměřil jsem se na něho s touhou poznat, zda i on má jako rostliny svoji oživující bytost.

Nevěřil jsem, že by se mnou kámen chtěl komunikovat, přesto jsem se soustředil a požádal ho o seznámení. Mému vnitřnímu zraku se pojednou naskytla podívaná jako z pohádky. Kámen jako by ožil. Malá asi metrová neoděná postava mužské bytosti se zvedla z kamene. Ihned bylo cítit rozdíl mezi ní a bytostmi stromů. Tady bylo pouto s kamenem výrazně slabší, než žijí bytosti se svými stromy. Ohromen jsem pozdravil a hlavou se mi honily různé myšlenky a otázky, ale nebyl jsem schopen je rychle zformulovat. Bytost kamene začala mluvit: „Ano, jsme to my a jsme všude na Zemi stejní; stejní, jako jsi viděl na své cestě v Tibetu.“ A ukázal mi konkrétní obraz skal a hor z mojí návštěvy Tibetu a jeho Himálaje.

Řekl jsem mu, že většina bytostí stromů naříká a stěžuje si, že situace se Zemí a její přírodou je špatná, že nás čekají veliké změny. A jak to vidí on? „My přežijeme všechno.“, zněla jeho odpověď.

„Jsme velmi staří a hodně pamatujeme.“ Následovaly pak obrazy různých epoch Země, také období, kdy lidé na tom byli mnohem lépe než my dnes, jakási doba rozkvětu lidstva, potom jsem viděl Zemi bez lidí, pak i bez zvířat a potom též bez rostlin.

Všude vždy byly přítomny tyto neuvěřitelné bytosti skal a hor. Těžko se popisuje, jakou moudrost a klid vyzařuje metrová bytůstka z kamene. Napadlo mě, že se osmělím zeptat, kdo postavil egyptské pyramidy. Ani jsem nedomyslel otázku a už jsem slyšel odpověď: „Bez nás by člověk nic nezmohl.“

Hned jsem chtěl vědět, jak to ty bytosti dělaly, a on pokračoval: „To se dělá tak, že se nejdříve přemístí duchovní obraz kamene a hmota se pak sama přidá.“  Nemohl jsem nepodlehnout pokušení zkusit to na jeho kameni. Vzal jsem jemnohmotný kámen do ruky a hodil ho metr od skutečného. A čekal jsem a čekal a nic se nestalo. S kamenem se nedalo pohnout. Udiveně jsem se podíval na bytostného přítele s otázkou, proč to nejde, a on s úsměvem odpověděl: „Protože to není Boží vůle.“

Měl jsem dost. S vděčností jsem mu poděkoval za setkání a rozloučili jsme se.

Všechna setkání s bytostmi přírody nejsou aktem naší vůle. Ani nemohou. Bytosti přírody nejsou vskutku nijak člověku podřízeny a nemusejí respektovat jeho přání. Jelikož máme všichni společného Pána, je stejně vše řízeno Jím.