Přivítání ve Světle

Dnes se setkávám s oběma přáteli, Matkou Zemí i Plejáďanem, opět v radostné atmosféře. Nastupujeme tentokrát do vesmírné rakety, protože už při startu musíme všichni ležet ve zvláštních boxech, které vypadají jako velké moderní plastové střešní nosiče na auta.

„Letíme velmi daleko a hlavně vysoko, a potřebujeme tam doletět rychle,” zní odpověď na moji nevyřčenou otázku.

Z letu si nic nepamatuji, jako by proběhl ve snu. Nevím, zda za to může nadsvětelná rychlost, asi ano, každopádně takto kolmo vzhůru a celou cestu letím dnes poprvé. Vzpomínám si jen, že jsme po startu minuli v obrovské rychlosti Thiá-Math, a pak už nevím nic, až nyní opět nabývám vědomí, kdy se rychlost snižuje, a my zpomalujeme před hranicí Božího Světla. Blížíme se k samotné hranici Stvoření, stvořeného vesmíru.

„Před námi vidíš věčné nestvořené Světlo, Boží svět, svět Božských bytostí,” zní ke mně jako z dáli. Cítím se velmi blaženě a po ničem netoužím. Stačilo by mi, kdybych se teď v tom Světle zcela rozplynul. Ovšem to mi není dopřáno, naopak, musím poznávat.

Sotva překonáme hranici vesmíru a vplujeme do Světla, staneme, opustivše nějak raketu, proti točitému schodišti.

Ale já to schodiště znám! Mnohokrát jsem po něm stoupal při duchovní práci! Jak je možné, že jsem tu zase? Tak daleko? Celá má duše se chvěje v předtuše nadpozemského poznání. Náhle se před námi třemi zjevuje velmi vznešená, zářící světelná ženská bytost. Je oděná do nádherných zlatobílých šatů se zdviženým vysokým límcem kolem krku. Ticho by se dalo krájet. Nikdo nemluví. Moje duše se mění v jednu velikou slzu.

Ano, znám ji a ona zná mě. Asi třikrát mě provázela při mojí duchovní činnosti oblastmi Světla; netušil jsem, že to bylo tady, a dokonce sama osobně byla přítomna mému duchovnímu léčení.

„Opět se setkáváme, přál sis to v touze být Bohu ještě blíže. Nyní nastává ten čas.”

Když jsem ji viděl naposled, řekla mi, že se uvidíme, až udělám v sobě další potřebný duchovní posun. Už jsem ani nedoufal, že se to stane, přesto duchovní touha z duše nemizí.

 „Pojď dál. Po těchto schodech jsem tě vedla do tamtěch dveří, za nimiž se konala Galaktická vesmírná rada.”

Ano, za obrovským oválným stolem, o velikosti tenisového kurtu, tenkrát sedělo dvanáct mužských světelných bytostí v nadlidské velikosti. To bylo v době, kdy ještě nebylo jasné, zda se člověku dostane konkrétní podoby současné Milosti.

„A zde nahoře v hale jsi několikrát byl, viděl jsi bezpočet různých Božích bytostí při práci.“

„Jak je ale možné, že jsme letěli takovou vzdálenost až sem do Božího Světla, když při duchovní práci doma mi toto schodiště vedlo z obýváku?”

„Boží svět je se Stvořením spojen jako prolínající se skutečnosti. Vzpomínáš si na tmavou krychli Stvoření uvnitř světlé koule Božího Světla? Pokud se člověk ve svém duchu oddá Bohu nebo Kristu, pak On přijde k němu. A letěli jste tak dlouho proto, abys mohl tu nekonečnou vzdálenost popsat ve svém článku lidem. Jedině tak správně porozumí jeho smyslu.”