Prvomájové přemyšlování o dokonalosti ženy, muže a sexu

Při letmém povrchním pohledu na muže a ženu se nám mohou obě pohlaví jevit jako dva sobě rovné protiklady. Dokonce i rozum napovídá, že žena a muž jsou v životě rovnocenní partneři, skrze jejichž spojení vzniká nový život.

Jak se stane, že se někdo narodí jako žena a někdo jiný jako muž? Na úrovni duše máme zažité zkušenosti a podle toho, jaké ještě potřebujeme rozvíjet nebo si osvojit, si volíme pohlaví těla. Nikdo není jen muž nebo jen žena, v každém muži je kus ženy a v každé ženě je kus muže. Pohlaví se navíc mohou v různých pozemských životech duše měnit a také se mění, abychom získali i opačné zkušenosti. Rozvíjíme tak svoji duši ve hmotě v podstatě stejnou měrou. Ovšem žena i muž mají svoje pozemské poslání v rozvoji a osvojení kvalit spojených právě s jejich aktuální pohlavní příslušností. Vývoj nás vede k dokonalosti ženy a dokonalosti muže. Stále se ovšem zdá, že i tyto dvě dokonalosti si jsou rovny. Avšak duchovnímu oku nesmí uniknout podstatný rozdíl.

Ženě je dána výsada rodit děti. A nejen rodit. Žena celou svojí podstatou v sobě umožňuje vznik novému životu ve hmotě, svojí tělesností ho devět měsíců v sobě ochraňuje a pak se celá obětuje, aby se po zbytek svého života těšila, že je matkou a zahrnovala svoje dítě nebo děti bezbřehou láskou. To je výsostná úloha ženy a jen žena je schopna takovou roli přijmout. Muž nemá tuto kvalitu v sobě a nic z mužových kvalit, i duchovních, se nemůže této kvalitě ženy vyrovnat.

Proč tomu tak je? Žena už v okamžiku narození má v sobě obvykle mnohem více lásky než muž, a díky tomu vstupuje do života z větší blízkosti Boha. Muž naopak trošku duchovně pokulhává, jako by byl druhořadý. Přesto i muž může v sobě vyvinout zkušenostmi získanými ve hmotě vysokou úroveň lásky, schopnosti sebeobětování, ale na počátku života ve hmotě je většinou holčička vždy duchovnější než chlapeček.

Z této skutečnosti vyplývá další fakt. Žena jako člověk s větší schopností milovat a duchovně tak vyšším postavením v sobě nese úlohu být určujícím faktorem pro duchovní vývoj muže. To znamená, že od ženy se mnohem více žádá a očekává nejen ve vztahu k výchově jejích dětí, ale i ve vztahu k jejímu muži. Žena svými přirozenými ctnostmi a duchovními kvalitami přímo ovlivňuje muže, a to jak dobře nebo také špatně, v případě, že se jako z blízkosti Boha na Zem seslaná žena nechová nebo nežije. Muž se doslova učí od ženy lásce, milovat, obětovat sebe ve prospěch někoho jiného.

Žena, která v sobě tyto ctnosti nerozvíjí a žije jinými kvalitami než láskou, nejenže nemůže správně vychovávat svoje děti, ale také významně poškozuje život a duchovní vývoj muže. Vztah se pak ubírá zcela destruktivním směrem a má nedozírné následky po mnoho generací. S následky se pak musí nakonec v rodě poslední jedinec poprat sám za zpravidla těžkého osudu, jinak by mu hrozilo úplné znemožnění vlastního života nebo života jeho dětí. Muž, ač si to nemyslí, má velmi omezené možnosti vzdorovat špatnému vlivu ženy. Analogicky to platí také. Jestliže je žena vskutku ženou se všemi vnitřními kvalitami a podobami lásky, pak muž také nemůže příliš vzdorovat a zcela přirozeně, jak vyplývá z duchovní danosti, se nechá ženou ovlivnit ku prospěchu jeho samotného, rodiny a lidstva jako celku.

Úloha ženy a její lásky v životě člověka na Zemi je tedy zásadní a klíčová pro celé lidstvo. Pokud žena neplní svoje úkoly, muž v sobě rozvíjí animální vlastnosti, obvykle považované za chlapské, jako jsou agresivita, promiskuita, svévole, egoizmus. Naopak žena stojící pevně ve svojí roli přetváří muže v bytost duchovnější a bližší Bohu.

Z výše uvedených skutečností bychom měli ženám umožnit být ženy, plně je nechat rozvinout jejich potenciál ženství a mateřství.

S mateřstvím se obvykle ve hmotě pojí sexuální pud. Nikoli ovšem nezbytně nás ovládající. Sexuální pud je zcela nezávislý na druhém člověku, existuje sám o sobě a je nám společný se zvířaty. Jako takový si zasluhuje, aby byl naším lidským duchem překonáván a ovládán. Náš duch nemusí ani tomuto pudu podléhat, dokonce by ani neměl. Mimo hmotu se sexuální pud nevyskytuje. Je spojen s tělem a tělesností, respektive naším ztotožňováním s tělem. Čím blíže jsme Bohu, tím méně nás ovládá, tím méně cítíme potřebu vyhovět mu, kdykoli se ozve. A opět analogicky, čím více podléháme naléhání sexuálního pudu s tím, že se s ním potřebujeme ztotožňovat, tím více duchovně hloupneme. Ostatně jako vždy, když se musíme, chtě nechtě, na úrovni vědomí identifikovat s jakoukoli emocí.  Ovládnutí neznamená zapření. Ovládnutí znamená sebe uvědomělou činnost duše, kdy se naše vědomí neztrácí v jejím prožitku. Tak lze přistoupit i k sexu, a co více, i k plození dětí. Nikde není psáno, že se máme, my lidé, rozmnožovat jako zvířata. Naopak, máme se naučit, jde-li zejména o život, být duchovní a láskyplní. A láska přece není pud ani emoce, ale duchovní kvalita. Proto si zaslouží naši sebe uvědomělou, bdělou pozornost.