Ráj na Zemi

Rána posledních dnů u moře trávím o samotě na pláži, sedě zdarma na obvykle placeném lehátku, vždy brzy, s vycházejícím sluncem nad klidnou vodní hladinou. Každý den mám za úkol spojit se s Matkou Zemí a každý den s ní svým duchem cestuji a přijímám mnohé informace. Nemám je zapisovat, den pro jejich sepsání do článku přijde až doma na Moravě, a tím je dnešek s doznívajícím včerejším úplňkem v Kozorohu. Dosud ve mně žije příběh z Atlantidy i poslední setkání s vládcem vodstva na Zemi a jeho kritika našich pozemských vládců, kteří slouží temnotě.

 A Matka Země, jako by chtěla navázat, mi ukazuje obrazy a vysvětluje:

„I Evropská Unie je vytvořena ze záměru temných vládců a její fungování řídí lidé sloužící právě těmto nehumanoidním bytostem. Také Anglie (Velká Británie) je součástí říše temna, přestože již není součástí Unie. Vládnou jí stejné bytosti temnot jako Evropě. Její odtržení od Unie není výsledkem volby lidu. Je naplánováno léta předem, aby se lid Británie stal ještě větším otrokem temnoty. Svoboda zůstává stále domněnkou. Právě zde v přísné Anglii se 5G a různá intenzita jeho záření zkouší již mnoho let na dětech, školácích, zejména v soukromých či církevních školách, které vytvářejí uzavřenou sektu. Výsledky zkoumání účinků 5G na zdraví dětí se jeví jako uspokojivé, protože prokazatelně ničí jejich fyzické, duševní i duchovní zdraví. Testované holčičky a chlapci se mimo jiného stávají neplodnými, a dokonce ztrácejí libido.“

Jako z oběžné dráhy pozoruji ostrovní království a vidím veškerou temnotu, jež ho svírá a drtí. Ale vedle stejně vypadající Evropské Unie nacházím i vzdálenou Austrálii se shodným vyzařováním temnoty. Obří ostrov ve mně v kontrastu s okolním mořem vzbuzuje nepříjemný dojem sídla temnoty. Přesto jedna realita přítomnosti může snadno zastínit jinou, ale k tomu později.

„Vnímáš Austrálii správně,“ pokračuje Matka Země, „s Anglií jsou si velmi podobné. Stejné temné bytosti, které ovládají Evropu, Británii, Ameriku, vládnou po tisíciletí i Austrálii. V dávných dobách si pro své potřeby zotročují původní domorodé obyvatele. Ti, kteří nechtějí sloužit temným vládcům z nebes, jsou nemilosrdně vymazáni z pozemského života těmi lidmi, kteří svým novým pánům za mnohé výhody již slouží. Takoví jsou geneticky upraveni, stejně jako mnohá zvířata a rostliny. I zde v Austrálii se vytváří třídní společnost, vykořisťovatelé a vykořisťovaní, to dosud není člověku známo. Temní vládcové si musejí dovážet lidskou pracovní sílu z okolních zemí, protože domorodců ubývá a nejsou ochotni sloužit. Zalidnění bílou rasou je vždy pomocí pro temnotu, protože běloch vždy snadněji přijme nového pána a ochotně mu slouží i za cenu ztráty kontaktu se svojí duší. Proto právě dnes zažívá temnota v Austrálii svůj největší rozmach a upevnění moci.”

Dívám se shora na Austrálii a nemohu o slovech Matky Země pochybovat. Přesto se mi po chvíli zdá, že je mi umožněno nahlédnout pod temný hutný příkrov nad australským světadílem. A náhle vstupuji do jiné paralelní skutečnosti Austrálie. Uprostřed kontinentu vidím zářit velké zlatavé světlo. Jeho rozměr je vskutku obří, kruhový, v průměru poloviny délky od severního po jižní pobřeží. Jakoby uprostřed Austrálie zářil gigantický reflektor. A má průvodkyně vypravuje:

„Zde vlevo, v těsné blízkosti západního okraje světla, se nachází Uluru. Vlevo, tedy západně od tohoto monolitu, v jeho blízkosti jasně a nepochybně vidíš silnou temnotu. Zde se nachází starodávné podzemní sídlo temných vládců a právě Uluru jim slouží jako místo pro přistání. Vlevo od něj vnímáš vstup do podzemní říše.”

Nutno poznamenat, že rozměry temné australské říše jsou nesrovnatelně menší než rozměry zářícího zlatavého světla.

„Temnota ráda sídlí v blízkosti Světla, a to všude na Zemi. Austrálie v tomto ohledu není výjimkou. Ovšem jednou výjimkou se přece jen může pyšnit. Austrálie jako jediný světadíl není spojen temnými podzemními tunely s žádným jiným kontinentem,“ vysvětluje mi dále Matka Země.

Začínají se ve mně hromadit nezodpovězené otázky. Ihned dostávám další výklad:

„Uluru byl v minulosti, ještě dříve než Austrálii osídlili temní vládcové, součástí mnohem většího obřího skalního masivu. Jeho rozměry odpovídaly velikosti záře zlatého světla a dosahoval výše 1500 metrů. Tento masiv lidští sluhové temnoty nechali zmizet pomocí temných technologií a zachovali pouze jeho západní část, jejíž zbytek představuje Uluru. Osamocený kilometr vysoký Uluru byl záměrně zkrácen, aby odpovídal potřebám pro přistání a vzlet a zároveň sloužil jako orientační bod pro vstup do podzemní říše temnoty. Z původní odstraněné skalnaté obří monolitické hory vysoké 1500 metrů dnes není vidět nic, ale pod povrchem země se ukrývá zbytek a slouží dodnes jako neviditelný zdroj záření zlatého světla.”

Oslňující zlatá záře naplňuje moji duši očekáváním výjimečnosti. Takové světlo se v pozemskosti jen tak nevidí. Co je to za světlo? K čemu slouží? K čemu sloužilo? Nebo to vše je jen náhoda?

„Abys porozuměl, musíme opustit přítomnost i minulost současné podoby Uluru. Musíme se podívat mnohem hlouběji do minulosti,” vybízí mě Matka Země k pohybu proti toku času a mně je ihned zřejmé, že za sebou necháváme stavbu Velké pyramidy před 560 tisíci léty a propadáme se do tajemné hloubi času, přičemž se mé pozemské oči v těle zaplňují slzami.

„Nyní rozumíš, že australský skalní masiv svým zářením umožňoval od nejstarších dob člověka na Zemi spojení Země s planetou Thiá-Math, nazvanou lidmi později Nibiru.

Bez tohoto spojení by se člověk na Zemi nemohl objevit, ani opakovaně inkarnovat. V této dávné době na Zemi neexistuje žádné jiné spojení s Thiá-Math, tedy ani hora Kailas, ani dosud nepostavená Velká Pyramida. Australská pevnina se nenachází na jižní polokouli, nýbrž na sever od rovníku v dnešním Pacifiku. Je spojena s Novým Zélandem a Havajskými ostrovy. Později se Austrálie přesunula na jižní polokouli a od té doby zlaté záření spojuje Zemi, jako poslední část stvořeného vesmíru, s první částí stvořeného vesmíru, a to vesmírem Go-Liash. Tímto spojením se uzavírá celý kruh stvoření a prvotní prázdný černý vesmír se naplňuje výsledky duchovních zkušeností a zrání člověka spolu se zvířaty, rostlinami a nerosty,” připomíná mi Matka Země, že jsme neoddělitelnou součástí vesmírné jednoty.

Poslední ráno u moře mě naplňuje pocitem neukončenosti, neuzavřenosti mých setkání a cestování s oživující bytostí Země, Erd-Há, poslední sedminou stvořeného vesmíru. Otevřenými balkonovými dveřmi náhle přilétá nějaký brouk a padá na zem na dlažbu na znak, takže třepe nohama a snaží se neúspěšně otočit. Mladší dcera mě v hysterickém záchvatu prosí, ať ho okamžitě vyhodím. Tak broučka opatrně vynesu ven a situace se záhy stabilizuje. Po chvíli přilétá jiný, tentokrát větší brouk, a opět padá na záda a třepe nožičkama. Pištění a jekot mě doprovází na balkon, kde z mé otevřené dlaně pomalu s hlukem startuje neznámý hmyz a odlétá obloukem vpravo z mého zorného pole. A to už si říkám, že to nebude náhoda, určitě někdo z bytostí přírody chce, abych se s ním spojil. Kristovi služebníci mi potvrzují, že se mám setkat se Sectusem, králem říše hmyzu. Jenže ranní rozruch i pochybnost vzbuzující otázky, proč zrovna Sectus se mnou chce mluvit, mi umožní rychle zapomenout na tento úkol. Ovšem když Pán Bůh něco chce, nezajímá Ho chabá paměť pozemšťana. Za pár hodin poté jdeme s děvčaty k moři. Mladší dcerunka je trošku nachlazená, smrká, má ucpaný nos, nemůže jím dýchat. Za pár minut ji starší dcera přivádí ke mně s tím, že pusou vdechla nějaký hmyz, který ji v krku kousnul a musela ho polknout. Krk bolí, asi hrozí otok, udušení, repatriace. Naštěstí už vedle mě stojí Sectus i s Matkou Zemí a sdělují, že to nic není, že dcera bude v pořádku. Každopádně jsou oba rádi, že se konečně můžeme setkat, popovídat si a udělat si výlet, abychom dokončili započatou misi.

„Podívej se. Tady v Atlantidě,” zahajuje konverzaci Sectus, s nímž se přesunujeme ihned do známého posledního období Atlantis, „temní vládcové nechávají záměrně hubit veškerý hmyz. Používají k tomu všechny dostupné chemikálie i nejrůznější druhy záření. V důsledku absence hmyzu se potrava vyrábí z geneticky upravených a naklonovaných zvířat, uměle vyrobených rostlin, plodů, a stává se tak pro člověka takřka nepoživatelnou a nestravitelnou. Navíc mu velmi škodí a doslova ho zabíjí.”

Samozřejmě mi vůbec není jasné, proč vládcové temnoty hubí hmyz. Připadá mi to úplně absurdní.

A Sectus dále pokračuje:

„Nehumanoidní temné bytosti si nepřejí, aby se lidé setkávali s oživujícími bytostmi hmyzu, s včelími nebo mravenčími královnami, se mnou a jinými. Oni vědí, že mnozí zejména jim nesloužící lidé ještě neztratili svůj vnitřní zrak a schopnosti vnímat jemný svět. Jemnohmotný svět hmyzu je atlantskému člověku bližší než svět rostlin či nerostů, zvířata jsou všechna klonována, geneticky upravena. Bytosti hmyzu dosud vnímavým lidem radí a varují je před nebezpečími, především ze strany temnoty. Tak jako  nás vidíš a mluvíš s námi ty, tak nás vídali i lidé v Atlantidě. Vnímaví lidé představují vždy problém pro temnotu, nejen proto, že sami vědí, ale také proto, že varují ostatní a ohrožují moc temnoty.”

Pořád mi ale není jasné, proč zrovna hmyz hraje takovou roli. Chápu, že je snadnější tyto bytosti vidět. To je pochopitelné. Věřím, že bytosti přírody jsou člověku v této době dostupnější než bytosti Božího Světla, ze kterého lidé přímo na Zemi nepřichází, protože se inkarnují z Thiá-Math. Nějakou nejasnost v sobě ale pořád nesu.

 Nyní mě Matka Země spolu s králem hmyzu přenáší zpět do Austrálie. Propadáme se v čase stále do větší minulosti, až se mě zmocňuje pocit, že už žádná další minulost člověka na Zemi není. Jsme stále na australském světadílu trošku severně od rovníku. Havaj i Nový Zéland tvoří součást prakontinentu. Uprostřed něho se tyčí obří zlatem zářící hora a mocný sloup světla směřuje k viditelné nedaleko vzdálené planetě Thiá-Math. Zlatá záře světla zaplavuje velký kontinent a já celou duší cítím, že tady, v této zemi, na tomto ostrově, není skrytá žádná temnota. Jaká to úleva pro duši člověka. Všichni tři se pomaloučku snášíme jakoby z vesmíru dolů, klesáme k povrchu, jako bychom přistávali. Nyní rozeznávám bujnou vegetaci, stromy, lesy, louky, řeky, jezera. Nikde ale nevidím živáčka, ani zvíře, ani člověka. Vše se koupe v záři světla a slunce. Stromy jsou obrovské plné různých velkých barevných plodů. Všude vidím jen plodící stromy. Energie tohoto místa je nepopsatelná. Ale každý, kdo umí číst tyto řádky, ji může zažít. Klesáme stále níže. Po chvíli se zastavujeme a zůstáváme v naprostém klidu a tichosti. Zažívám pocit věčnosti. Před námi se najednou objevují jakoby z oblohy sestupující a ve vzduchu se vznášející jemné bytosti. Vypadají jako větší lidé dokonalých postav obojího pohlaví. Vnímám muže i ženy. Jejich pohyby mi připomínají pohyby mořských koníků. Barvu jejich těl vnímám jako světle modro zelenou a působí velmi étericky. Snáší se jich z oblohy desítky a stovky a vždy se pomalu lehounce dotknou země a zase se vznesou do výšky, aby tyto pomalé pohyby stále opakovali, a přitom se posouvají v prostoru. Nemohu se vynadívat na tu nádheru. Mohl bych se dívat věčnost.

„To jsou první lidé na Zemi,” šeptá ke mně Matka Země a její hlas dokonale zapadá do atmosféry pozemského ráje, aniž by ji narušoval.

„Jejich těla nejsou hmotná, jako máš ty z masa. Duše těchto prvních lidí jsou zahaleny do hrubších obalů, ale stále jsou to velmi jemná těla. Bez těchto jemných záhalů by jako duše nemohly sestoupit z Thiá-Math na Zemi a zažívat pozemskost. Tato první jemná těla jim umožňují vnímat Zemi v celé hloubce a šíři. Doslova se mohou stát Zemí. Jejich nová první pozemská zkušenost se odehrává se snovým vědomím. Plně se ztotožňují s pozemským prožitkem, ale nemají hmotné tělo, tedy ani nervový systém, proto nevnímají a nezažívají bolest. Toto je Ráj na Zemi a oni se cítí jako v ráji. Stávají se sami Rájem, naplňují se zkušeností Ráje a budou si ji navždy pamatovat. Stejně jako každý člověk, který žije dnes ve 21. století na Zemi, nemusel žít v Atlantidě, podobně ne každý člověk žil v minulosti zde v Ráji. To proto, že všechny lidské duše nejsou stejně staré a v době trvání Ráje nebyly připraveny k sestupu z Thiá-Math na Zemi. Mnozí lidé se inkarnovali poprvé na Zemi až v Atlantidě nebo jinde na Zemi a v pozdější době. Proto jsou mezi lidmi takové vývojové rozdíly. Tito první rajští pozemští lidé zde setrvali dlouho a vnímali jemné oživující bytosti hmyzu, které jim pomáhaly naplňovat vědomí zkušenostmi z pozemskosti. Hmyz byl v té době jediným suchozemským zvířetem na Zemi a navíc létal jako vnášející se první lidé, kteří si bytosti hmyzu pamatují a své zkušenosti s nimi si přinášejí do Atlantidy. Jako každý pobyt na Zemi se odehrává v čase a přináší vývoj, vyvíjeli se i lidé v Ráji. Vyvíjelo se především jejich sebe uvědomění. A vývoj sebe uvědomění jim v plynoucím čase přináší zlom. Už jim nestačí zažívat tu úžasnou energii Ráje, začínají toužit stát se jím a prožít ho vlastním pozemským tělem, splynout s hmotností Země. Chtějí hmotnější tělo, aby mohli plněji prožít pozemskost, ochutnat ty úžasné vonící plody. Potřebují zkušenost Země.”