Ranní setkání
Za svítání otevírám okno, abych domů vpustil trochu více čerstvého vzduchu a svobodně se mohl nadechnout kyslíku vyrobeného v nedalekém lese. Dole pod oknem vidím pomalu se po zemi sunout slimáka. Jde o toho velkého hnědého, dlouhého plže s očima na stopkách. Vnímám jeho horečné úsilí překonat cestu a zmizet někde v trávě.
„Co ty tady děláš?” shlížím z okna na zem a kladu si řečnickou otázku bez očekávání odpovědi.
Vtom se mému vnitřnímu zraku jakoby ze slimáka vynořuje velká, asi jeden a půl metru vysoká bytost podobná člověku, ale nejsem schopen přesně určit pohlaví. Působí na mě jako žena i muž dohromady. Tato od pohledu mladá bytost překypuje energií a zvláštním klidným a mírným vyzařováním. Jako by se vznášela všude, kam se podívám, napříč celou krajinou, a přitom mi není jasné, zda jich vidím mnoho nebo jen jednu.
„Jsem společná duše všech plžů na Zemi. Komunikuji s tebou, protože vím, že nechceš zabíjet. Několikrát jsi nás zachránil. My, plži, nejsme šťastní, že musíme žít tady a s člověkem. Ale také jsme spojeni se všemi zvířaty a víme, že se blíží velká změna i pro nás, kdy budeme i my osvobozeni od služby lidem. Do hmotnosti člověku po tisíce let vnášíme vědění o léčení ran a zranění, o vhodnosti bylin a jejich kombinací při určitých onemocněních, a zejména spojením duše člověka s naší duší se mu dostávalo vždy uklidnění a uzemnění duše. Naše hmotná podoba, stejně jako u jiných zvířat, není pro duši člověka podstatná. Člověk, jako duše, jen užívá svého hmotného těla k pobytu na Zemi, podobně i my. Spojení a jednota člověka se zvířaty se děje tedy vždy primárně na úrovni duší. Takovým spojením se lidská duše odedávna učí poznávat Boží vůli, protože všechna zvířata žijeme vždy jen Boží vůli, na rozdíl od člověka. Proto nás člověk vždy potřeboval a potřebuje dnes více než kdy předtím. Dříve lidé přirozeně a snadněji využívali harmonie soužití s námi zvířaty. Postupně se lidské touhy zvrhly z přirozenosti a harmonie ve vypočítavost a touhu získat a udržet si moc nad celkem. Harmonie se narušila přáním člověka. Proto i přesto dnes všem lidem sloužíme v hojných počtech alespoň tím, že jim podvědomě připomínáme ztracenou harmonii a touhu po ní. Protože lidé dávno svoji přirozenost obětovali svým přáním, naše hmotná těla u nich vzbuzují odpor a chtějí nás vybíjet. Dávno pozbyli schopnost vnímat podstatu věcí, celku a rozumět Jednotě. Všechny druhy zvířat svými dušemi pomáhají člověku od prvních chvil, kdy začal žít na Zemi, v přežití v nové hmotné podobě. Zpočátku si člověk ve hmotě ještě neosvojil silné duchovní sebe uvědomění, proto jedinou pomocí, kterou byl schopen vnímat, mu byl stále k dispozici jeho blízký vztah k duším zvířat. Od počátku člověka na Zemi jsme svědky jeho duchovního pozemského vývoje ve hmotných zvířecích tělech, v nichž se člověk poprvé setkává s animálními emocemi jako strach, touha, pud a snaží se stát silnějším, aby ho neovládaly. Tím, že člověk viděl naše duše i hmotná těla, viděl vzor, příklad, jak zvířecí těla ovládat. Jenže duše člověka není duší zvířete, a tak se musí ke své síle a nadvládě nad zvířecími emocemi vyvinout. Nyní už se blíží doba změny pro nás všechny, protože člověk svůj úkol nezvládl.”