Reportáž z prázdnin
Nastává druhý den dovolené ve Slovinsku. Vědomí úkolu mi nedovoluje lelkovat, proto se ihned, jakmile to situace umožní, vrhám do vlastní práce na sobě, abych se co nejdříve uschopnil k požadované duchovní činnosti. Celé dopoledne se rozmáčím v několika druzích termální vody a se zavřenýma očima se přesvědčuji, že si nemám jen užívat.
Blížící se poledne konečně přináší příležitost k dalšímu setkání s Thovtem a Matkou Zemí (Erd-Há). Po krátkém srdečném přivítání s oběma jsem královnou Země pozván opět do podzemí, do horkých hlubokých starých vod, abychom společně pokračovali v historické návštěvě Atlantidy.
„Zde vidíš, jak během posledního období Atlantis bydlí lidé sloužící temným vládnoucím elitám, ať lidským nebo nehumanoidním,“ začíná své vyprávění vznešená žena, jako bychom naposledy v rozhovoru neskončili.
Můj vnitřní zrak upoutává obří skalní stěna, připomíná mi stěnu nějakého kaňonu, do níž jsou jakoby vyřezána okna, čtvercové otvory v řadách a přesně nad sebou několik set metrů směrem dolů ke dnu kaňonu. Takových stejných okenních otvorů vidím tisíce, navíc jsou po čtyřech vždy spojeny do půlkruhu, což mi připomíná polokruhové lodžie. Celá stěna kaňonu se tak jeví jako zvlněná.
Matka Země pokračuje ve vysvětlování:
„Za těmi okny bydlí vždy po jednom muži a ženy zvlášť, odděleni od sebe, nikdy se nestýkají. Čtvercové otvory oken pokrývá pevná tlustá folie, která slouží jako zdroj světla, tepla, ale i tmy. Přístup do jednotlivých pokojů vede shora z povrchu země společnou vertikální plně automatizovanou chodbou, lidé nemusí chodit, jsou pohybováni jako výtahem. Chodba vede také ke společným místnostem pro hygienu a jídlo. Každý z obyvatel skalního komplexu je neustále léčen, užívá léky, přijímá injekce a je udržován v požadovaném stavu. Celý společenský systém produkuje mnoho odpadu a toxicity, která otravuje spodní podzemní vody a působí ekologickou katastrofu. Když dochází kapacity bydlení, temní vládcové použijí ne lidských technologií a vytvoří novou obří prasklinu v zemské kůře a nástroji stejného původu zbaví skálu své hmoty, aby vytvořili nové otvory pro další sloužící. Všichni zde žijící lidé dobrovolně slouží vládě a jejím plánům na ovládnutí celé lidské populace Atlantidy. Všichni souhlasí s genetickými úpravami vlastních těl, se zásahy do jejich DNA, ačkoli tomu vůbec nerozumí. Všichni tito lidé se aktivně dobrovolně podílejí na pronásledování ostatních obyvatel Atlantidy za účelem jejich úplného ovládnutí a přinucení sloužit jako oni sami vládcům. Tito privilegovaní obyvatelé skalních otvorů jsou přesvědčeni, že se rozhodují správně, protože jim jedině takový život dává smysl a možnost přežít.“
„Takže oni bydlí v zemi? Nevidím nikde stavby na povrchu,“ nemohu se nepodivit.
„Atlantidu sužují v této době silná četná zemětřesení a rozsáhlá sopečná činnost. Takové obří stavby by v stávajících podmínkách nemohly obstát. Lidé nesloužící temnotě jsou neustále na útěku. Skrývají se po lesích, vzdorují pronásledování a zatýkání, mučení. Ženy jsou používány jako výrobny různých druhů dětí. Geneticky upravení muži neplodí děti a netouží po ženě. Libido mizí z jejich života. Ženám jsou násilně do dělohy vpravovány již připravené zárodky s různým genetickým vybavením, aby se rodili muži snadno schopní sloužit svým pánům. Nezřídka ženy přivedou na svět potomky s nelidskou podobou. Temní vládcové vědí, že atlantský ostrov obyčejní lidé jen tak snadno neopustí, nemají totiž plavidla. Přesto v těch dosud svobodných vzniká obrovská snaha uprchnout odsud a zbavit se pronásledování, útlaku, znehodnocení života. Vyrábějí si nejrůznější loďky a vory, aby unikli jisté zhoubě. Na ostrově již pro ně není život možný. Temní vládcové spravují všechna pole, zdroje úrody a obživy, dokonce i chovy zvířat určených k potravě. Kdo neslouží temnotě, trpí hladem a nouzí. Pomaloučku začíná exodus, který nemá v dějinách lidstva obdoby. A všichni lidé Atlantidy, ať ti, kteří slouží temnotě, nebo ti, kteří si zachovali svobodu, všichni si ve svých duších nesou takové zkušenosti, které je doprovází do dnešních dnů.“
Jak sleduji obrazy z minulosti a poslouchám k nim výklad, přepadá mě děsivá tíseň ze současnosti. Z naší současnosti. Nelze nevnímat onu tíživou nutnost překonat minulost, poučit se z ní a neopakovat ji. Minulost je opravdu hrozná, ovšem přítomnost s ohledem právě na minulost je horší. To proto, že i temnota se vyvíjí, stává se ve svých praktikách úskočnější a sofistikovanější. O to více nároků je kladeno na nás.