Rodinná pouta

Čtvrtého lednového dne jsem k mojí radosti pozván Kristovými služebníky do lesa k návštěvě Plejáďanů.

Po cestě míjím asi deset téměř třicetimetrových suchých smrků, z jejichž místy opadané kůry lze soudit na přítomnost kůrovce. Jeden ze stromů stojí obzvláště blízko cesty, a tak ho vidím velmi dobře. Nevěřím, že na mě kouká jeho oživující bytost v tom nejlepším rozlišení. Ostrý vnitřní zrak je mi propůjčen vždy, když se chce někdo ukázat mně, nikoli když chci já sám ze své zvrácené libovůle někoho vidět. Holt pro komunikaci musí být vůle obou stran.

Hledí na mě starý vousatý prošedivělý muž. Cítím z něj velikou vyrovnanost a moudrost. Zároveň jeho tvář prozrazuje smutek a fyzickou zdatnost, jako by byl mladý a plný energie, přestože vypadá unaveně a ztrápeně.  I tyto suché, zdánlivě mrtvé stromy žijí. Takto suché a rezavé je vídám již  několik měsíců, a přesto je jejich bytosti, které představují jejich skutečný život,  neopouštějí. Navzdory stavu fyzického těla kmene a větví, strom uvnitř žije.

Stařec kroutí hlavou a říká mi:

„Je nevratné, co s námi lidé dělají. Vybíjejí nás všechny a všude, napiš o nás do článku.”

Snažím se namítnout, že už jsem psal v mnoha článcích o nejrůznějších stromech, smrcích, jejich bytostech a významu zdánlivě mrtvých stromů napadených kůrovcem. Stařík ovšem dodává:

„Všichni lidé budou litovat, že s námi po celém světě špatně a neuváženě nakládají. Ještě v tomto životě poznají důsledky svých chyb. Člověk si v duši nese zatížení z ubližování našemu životu a je také zodpovědný za to, co se v důsledku našich smrtí děje a bude dít s planetou. Navíc všichni lidé budou nově po smrti svého fyzického těla poučeni o principu, životě a smyslu rostlin, a zejména nás stromů, aby si nás v dalším životě začali vážit, změnili k nám svůj přístup, a zvýšili si tak uvědoměním skutečností kvalitu svých životů.”

Děkuji smrkovému starci a loučím se s příslibem, že určitě o našem setkání napíšu do článku.

Spěchám za Plejáďany. Už na mě netrpělivě čekají, a bez zastavení společně pokračujeme v rychlém klouzavém pohybu nitrem Země do úplné tmy. Čas běží, tma trvá, nic nevidím,  ticho jako v hrobě, skoro by se dalo říct, že se nic neděje.

„Jste tady ještě?” ptám se.

„Buď trpělivý a vydrž,” dostává se mi odpovědi.

Další předlouhé sekundy pozemského času plynou. Konečně se před mýma očima objevuje světlo a v něm krajina předaleké minulosti na Zemi. Dole na zemi vidím nějaké lidi. Přibližuji se, rozeznávám detaily jejich obličejů.

První se mému zraku vystavuje neznámý starší muž s chlapcem. Muž učí chlapce střílet z nějaké zbraně připomínající kuši.

„Ten chlapec, to jsem já,”  vykřikuji vzrušeně.  Přestože se fyzicky ani trochu nepoznávám, vnímám vnitřní energetiku, temperament a duševní kvality. Stejně tak v muži poznávám svého současného otce. U sebe se musím smát svojí už dávné vrozené nepraktičnosti ve styku s hmotou.

„Ano, je tomu skutečně tak,” souhlasí se mnou Plejáďané, „jsi to ty  se svým otcem v téměř prehistorické době.”

A pokynuli mi, abych se díval dál. Stejným vnímáním kvalit duší poznávám i další lidi z mojí dnešní rodiny, rodinné přátele a řadu jiných lidí, kteří v tomto, mém současném, životě hrají nebo sehráli nějakou podstatnější úlohu. Nejzajímavější na tom ovšem zůstává fakt, že tito mně známí lidé včetně rodinných příslušníků hrají stejnou nebo podobnou roli v dnešním současném životě. Plejáďané mi vysvětlují význam našeho dnešního setkání:

„Není třeba se rmoutit, divit a rozčilovat nad duchovními rozdíly mezi lidmi. Ty představují nezbytnou podmínku pro hmotný život lidských duchů, jinak by žádná lidská společnost nemohla dosud fungovat. Všimni si, že lidi v minulosti poznáváš mimo jiné podle jejich místa v životě. Jejich role zůstávají v rámci skupiny duší vždy stejné nebo velmi podobné, protože je společnost spolu se rodících duší potřebuje k přežití nebo k naplnění duchovních úkolů. Tak zůstávají přátelé přáteli, aby si mohli na své duchovní cestě pomoci, členové rodiny rodinou, aby svoje tehdejší vlastnosti ještě zdokonalili a ještě více byli prospěšní nejen svojí rodině, ale i přátelům a známým. Rozdíly duchovní umožňují duším vykonávat rozdílné funkce a potřebné činnosti ve společnosti. Přitom se vše děje v souladu s nutným vývojem všech duší. Není možné, aby někdo zastával jinou funkci, než mu náleží. Každý má svoje místo a s ním spojené  povinnosti, vyplývající z jeho duchovních schopností a kvalit, které se v čase zdokonalují. Můžeš jasně vnímat vliv jednotlivých duší na celé společenství spolu inkarnovaných duší. Někdo, kdo měl dávno světskou moc a vliv, má ho i dnes. Jiný, který měl vliv duchovní nebo jinak pomáhal lidem, pomáhá i dnes. Mění se možná forma či způsob, ale jinak role zůstávají stejné. Člověk se tak na svých poutích životy setkává v bližším osobním kontaktu stále a dlouho se stejnými lidmi. Nemůže utéct, nemůže se povznést nad svůj společenský duchovní úkol. Může lidské společnosti maximálně více přispět svojí větší duchovností, tedy láskou. Člověk nežije jen osud svůj, žije i osud svých lidských vztahů. Svojí vlastní kvalitou, láskou a schopnostmi tak primárně přispívá ke zlepšení života na Zemi ve svojí úzké lidské komunitě vztahů. Nejvýraznější a nejsilnější vliv zažívá člověk ve své rodině. Rodina, rodinné  generace, zůstávají spojenými nádobami. Veškeré dobro, stejně tak zlo, se projevuje v celé rodové linii. Jeden jediný člověk může zachránit celou rodinu, nebo ji zničit. V tom tkví nesmírný význam rodiny a jejích pokolení. Proto je v rodině důležitější než jinde láska, odpuštění, práce na sobě a zodpovědnost zejména rodičů za děti a jejich výchovu.”

A jelikož jsem dostal úkol to vše zapsat a zveřejnit v článku, dělám, jak mám.