Rostliny a svět bytostí přírody

Dříve jsme si řekli něco málo o zvířatech, dnes má být řeč o rostlinách a zejména stromech. Jaký je rozdíl mezi rostlinou a zvířetem? Víme, že člověk a zvířata mají společná tři těla – fyzické, éterické a astrální, přičemž astrální tělo je nejen nositelem emocí, ale skrývá v sobě duši zvířete, na rozdíl od člověka, který je ve své podstatě lidským duchem, a tak má vládnout nejen emocím a myšlenkám, ale i fyzickému tělu.

Rostliny mají s člověkem a zvířaty společná jen dvě těla, a sice fyzické a éterické. Fyzický kmen stromu všichni známe, éterické tělo umožňuje rostlinám růst a rozmnožování. Podstatné je, že na rozdíl od zvířat a člověka rostliny nemají centrální nervový systém. Tím jsou jim na fyzické rovině odepřeny bolesti a emoce spojené s tělem.

Ovšem je známo, že rostliny jsou oživovány zvenčí bytostmi, o nichž můžeme hovořit s lehkou nadsázkou jako o duši rostlin. Bytosti, které představují duši rostlin, jsou s rostlinou volně spojeny a doslova jsou rostlinou, přestože mají svoje jemnohmotné tělo podobné lidskému. Liší se velikostí, barvou, pohlavím, podle druhu a stáří rostliny. Jelikož jsou stejné podstaty s duší zvířat, zvířata je snadno mohou vidět, vnímat a reagovat tak svým chováním na přítomnost a impulsy od nich. Potom můžeme hovořit o instinktu zvířat, když reagují na varování od těchto bytostí nejen rostlin, ale také řek, potoků, skal, hor apod.

Bytosti rostlin jsou ovšem ponořeny do světa všech bytostí přírody a jsou s ním dokonale spojeny tak, že tvoří jeho nedílnou součást a zároveň spoluvytvářejí informační pole. To znamená, že vnímají a vědí vše, co se děje kdekoli na planetě s přírodou. A vše, co se děje, se jich přímo dotýká, ihned vše vnímají a zažívají. Navíc stejně jako zvířata nemohou hřešit, žijí jen Boží vůli.

Pro lepší představu předkládám kousek mého příběhu s bytostmi přírody.

                Při dnešní procházce do lesa procházím smrkovým lesem. Na kraji lesa u cesty stojí osamocený buk. Jeho bytost, vlídný klidný starší pán, mě přátelsky a srdečně zdraví. Pozdrav samozřejmě opětuji, nevidíme se poprvé, a pokračuji v cestě. Smrkový les je z velké části pokácen, některé kmeny byly vyvráceny větrem. Zastavuji u jednoho smrku na kraji cesty a dovoluji se ho na něco zeptat. Po chvíli ze smrku vystupuje smutná postava staršího muže. Domníval jsem se, že všechny bytosti přírody jsou veselé, ale tento je opravdu smutný, a aniž bych cokoli řekl, povídá: „Je mi smutno z člověka, zničil na Zemi přírodu. Všichni umíráme. Napiš o tom. Pán přijde a s ním nová doba. Ta bude lepší.“ A ukazuje mi obraz světa po nějakém převratu, kde je všude Světlo. Poděkoval jsem, poprosil jsem Boha o pomoc tomu starci a pokračoval jsem dál. Došel jsem na místo hluboko v lese, kde jsem nikdy nebyl, a zastavil jsem se u buku na kraji paseky v naději, že mi řekne něco jiného. Požádal jsem ho o komunikaci. Ze stromu vyšel opět starší muž a také se neusmíval. „Člověk zničil planetu, podívej.“ A ukázal mi oblast Jižní Ameriky s jejími vykácenými tropickými pralesy. Chvíli jsem myslel, že se mi to zdá, tak jsem na zkoušku požádal starce, jestli mi může spočítat nějaký příklad. „Matematiku sem nepleť,“ odpověděl. „Víme všichni všechno, co se děje na planetě Zemi, napíšeš o tom lidem. Kolega přede mnou ti o tom také řekl.“ Nestačil jsem se divit, že už ví o mém rozhovoru se smrkem, a zeptal jsem se ho: „Ty mě znáš?“ Přestože jsem na tom místě nikdy nebyl, odpověděl: „Ano, všichni tě známe.“ Poděkoval jsem, rozloučil se a pokračoval jsem výše směrem k mýtině. Na kraji stojí skupina osmi krásných buků, a tak jsem se vnutil do jejich společnosti, požádav je o slovo. Objevilo se naráz asi šest bytostí. Všechno to byli muži v nejlepších letech, hrozně veselí a usměvaví. „Jak to, že nejste smutní?“, zeptal jsem se. Jeden se chopil slova a rovnou odpověděl: „Smrk je smutný z toho, že ví, že zanedlouho zemře, přijde člověk a jeho kmen uřízne. Buk cítí svoji blízkou smrt také, ale oba mají pravdu a jsou smutní stejně jako my ze situace na Zemi.“ Nemohl jsem pochopit, že jsou tito přesto tak veselí: „Ale proč vy jste tady tak radostní?“ Všichni odpověděli naráz: „Protože víme, že nás člověk nechce zabít.“

To bylo zajímavé, ví všechno, nejen co se děje, ale co se bude dít. S vděčností jsem se rozloučil a postupoval jsem výše na otevřené prostranství na posed. Je to v podstatě dřevěná lavička pro dva bez stříšky v šesti metrech nad zemí.

Pohodlně jsem se usadil, vystavil tvář slunci a nechal jsem se unášet přemítáním o právě prožitých setkáních. Po chvíli jsem byl vyrušen. Konstrukce posedu se začala chvět a slyšel jsem jakoby z dálky volání. Podíval jsem se dolů. U tří ze čtyř nohou posedu stály tři jemnohmotné světlé nevelké postavičky, rukama se mě asi snažily setřást a křičely: „Potřebujeme se tebou mluvit! Potřebujeme s tebou hned mluvit!“

Nechtělo se mi lézt dolů, proto jsem jim řekl, ať vylezou za mnou. Posunul jsem se na stranu, abychom se všichni posadili vedle sebe, a zeptal jsem se: „Kdo jste a co tu děláte?“ Překotně se snažili mluvit jeden přes druhého, až zaznělo: „My se tu staráme o tento les, o cesty, louku, pěšiny a člověk nás úplně ničí. Všude na světě je člověk chamtivý a bezohledný, a to se děje úplně všude. To je příčina bezvýchodné situace v přírodě. Už to dál nejde a nemůže jít.  Musíš o tom napsat lidem, ať to ví.“

Řekl jsem jim, že o tom určitě napíšu článek, a všichni tři trpaslíci, považujíce přirozeně celou záležitost za vyřízenou, odhupkali pryč.

Další mojí zastávkou byl velký smrk, na jehož kůře bylo něco namalováno barvou, asi od dřevorubců. Požádal jsem o setkání. Velký stařec, o metr vetší než já, se otcovsky vyklonil z kmene a láskyplně mi říká: „Pojď blíž,“ a natahoval ke mně ruku. Nemohl jsem odolat a nechal jsem se vtáhnout do kmenu. Uvnitř byl od kořenů asi do čtyř metrů nad zemí téměř dutý. Poté jsem vystoupil ven a hostitel mi povídá: „Ano. Umírám. Všichni ale sloužíme Bohu. Napiš o nás lidem.“ Pochopil jsem, že ať se děje cokoli, tyto bytosti budou trpělivě a pokorně snášet všechno, co jim člověk způsobí svojí nevědomostí. Poprosil jsem Boha o Milost a pokračoval jsem už v cestě k domovu. Dopřál jsem si ještě jedno zastavení. V údolí na kraji louky stojí první smrk lesa. I on byl ke mně vlídný a povídá: „Stojím tu osmdesát pět let. Můj život se blíží svému konci. Prosím tě, vyřiď lidem, ať se člověk poučí ze svých chyb.“

Zvláštní na komunikaci s těmito bytostmi zůstává, že ač hovoří o sobě, není to nikdy jen o nich samotných. Vždy jde o celek, jednotu, spojitost jejich světa a neoddělitelné propojení s naším světem.

Tolik o životě rostlin a bytostí přírody.