Sedmdesát čtyři let v temnotě a strachu
Druhá polovina prvního květnového týdne 1945, Praha
Vzteklí a mstiví němečtí agresoři v areálu dnešního Gymnázia Na Pražačce brutálně mučí, týrají a vraždí desítky nevinných, převážně českých, civilistů. Snad vědomí definitivní prohry jim dovoluje sáhnout až na dno bestiálních schopností a chovat se hůře než nejdivočejší zvířata. Mezi utýranými, umučenými a bez milosti zastřelenými jsou ženy i děti. Celkový počet mrtvých přesahuje osm desítek zmařených životů.
Druhá polovina prvního květnového týdne 2019, Praha
Čtrnáctiletá studentka Gymnázia Na Pražačce, naše spřízněná duše, se v noci budí hrůzou ze spánku. Na vině jsou zlé sny o popravě jejích deseti spolužáků. Jí samotné hrozí několikrát smrt, jíž jako zázrakem uniká. S nočními děsy se přirozeně svěřuje svojí mamince, rovněž naší spřízněné duši. Ta nás o všem zpravuje.
Duchovním zkoumáním zjišťujeme, že sny slečny souvisejí s popravami nevinných občanů z posledních dnů druhé světové války. V budově Gymnázia Na Pražačce je již sedmdesát čtyři let obrovská skupina sto jedenácti lidských duší. Některé duše rodinných příslušníků se přidaly k duším popravených během masakru a nechtěly je opustit, proto současný počet duší je vyšší než skutečný počet obětí.
7.května 2019
Dostáváme úkol od Kristových pomocníků. Máme zajistit po sedmdesáti čtyřech letech hromadný odchod všech sto jedenácti v Gymnáziu Na Pražačce setrvávajících duší ze hmotného do duchovního světa.
Vnitřnímu zraku se naskýtá smutný pohled. Všechny duše nejsou na jednom místě. Jsou podivně rozptýleny do skupin. Některé vyzařují vůli k pohybu, ke změně a k dalšímu životu, ale takových je jen asi polovina. A vskutku tyto duše se dobrovolně a ochotně samy zvedají z unavených, strnulých pozic posmrtného života a s úlevou nastupují cestu vzhůru ke Světlu. Ani je nemusíme pobízet.
Na židlích i podlaze posedávají či polehávají duše mužů i žen různého stáří. Za neustálé modlitby a prosby ke Kristu o pomoc všem těm smutným lidem se skláníme k jednotlivcům, pomáháme jim vstát, vysvětlujeme jim, že konečně mají a mohou jít domů. Pomaličku a nedůvěřivě, často i neochotně, se na nás obracejí svými pohublými, strachem a únavou vyčerpanými tvářemi. V mnohých jejich očích můžeme číst nejen o bezvýchodném strachu a zoufalství, ale také o pocitu zakoušeného bezpráví, že byli neoprávněně a nespravedlivě připraveni o život. Jako by utrpením vyhloubené vrásky kolem očí a úst křičely: „Všichni jsme chtěli žít, neměli jsme umřít, chceme svůj život zpět!”
U některých došla beznaděj a pocit nespravedlnosti tak hluboko, že nemohli jinak, než se prosytit strachem, záští a vztekem vůči svým vrahům. A právě tyto emoce a pocity je držely připoutané ke hmotě. Kvůli nim se nemohli už dávno vydat do svých nebeských domovů. Jejich duše zpustly, zešedly. Neobrátili se ke Kristu o pomoc. Nemilovali, žel, svoje nepřátele. Zůstali na místě, jsouce ztotožněni s emocemi, které zažívali před smrtí těla. Jejich světelná duchovní podstata - lidský duch - ztěžkla pod tíhou emocionálního nánosu a nebyla schopna se odpoutat od hmoty.
Jiní lidští duchové v gymnáziu vypadají, jako by téměř zkameněli ve svých pozicích, jako by po smrti těla umřeli podruhé. Vyhaslé, nepřítomné pohledy a zkostnatělé polohy vypovídají o jejich nekonečném utrpení, pramenícím z vědomí ztotožněného s pomíjivostí, nikoli s věčností.
Při pomoci v opouštění jejich dosavadního nepřirozeného bydliště musíme postupovat velmi pomalu. Skláníme se k jednotlivcům a s maximální láskou a pochopením jejich stavu je podpíráme a konejšíme ve snaze rozpustit jejich lpění na emoční skutečnosti. Pomalu, pomaloučku s každým zvlášť, stoupáme vzhůru ke Světlu. Tam už se každé duše ujímají Kristovi pomocníci.
Posledních devatenáct ze sto jedenácti lidských duší ovšem tvrdošíjně vzdoruje nabídce cesty do Světla. Po dlouhém a marném snažení připouštíme i jinou možnost, kterou jsme v minulosti již také zažili. Některé duše při odchodu z tohoto světa nemusí jít přímo do Světla, které je jakousi vstupní branou do duchovních světů. Namísto do Světla se odeberou přímo do konkrétního duchovního světa, jenž odpovídá jejich momentální duchovní úrovni.
Tak se nám daří zvolna umístit dalších šestnáct zemřelých do svých domovů. Jsme rádi, že nás napadlo toto řešení. Poslední tři ovšem takovou cestu volit nemohou a využívají naší pomoci doprovodu ke Světlu, ve kterém záhy mizí.
S hlubokou úlevou zakoušíme pocit dobře odvedené práce, ale přichází další úkol od Kristových pomocníků. Máme nechat celou budovu gymnázia očistit od hrůz války Světlem od Krista. S modlitbou a prosbou na rtech sledujeme, jak mocné proudy shůry se snášejícího Světla pozvolna vyplňují vnitřní i vnější prostory areálu školy. Za pár minut je hotovo.
Pořád nás nepřestává udivovat to neuvěřitelné načasování a zejména duchovní skutečnosti, jež jsme poznali a jichž jsme mohli být účastni. Kéž jejich popsáním přispějeme lidem k pomoci v životě i v umírání.