Setkání budoucnosti

V neděli podvečer jsem se vypravil do lesa ve snaze udělat něco pro svoji nižší tělesnou hmotnost, ale po cestě mě přepadla únava, že jsem vzdal úmysl dojít až k oblíbenému vzdálenému posedu, a raději jsem využil po cestě nedávno navršených klád k relaxaci v zapadajícím slunci.

Posadil jsem se nahoru do docela pohodlné pozice a užíval si posledních denních paprsků. Výrazně mě ovšem tentokrát rušil docela nepříjemný studený vítr, který se mi v nárazech otíral o obličej a nedovoloval rozplynout se.

Po chvíli jsem začal mít pocit, že nejsem na hromadě klád sám. Ač jsem původně nechtěl vyvíjet žádnou duševně-duchovní činnost, zaměřil jsem svůj vnitřní zrak k pozorování svého jemného okolí. K mému překvapení, ještěže jsem se podíval, po mé levici seděli v několika řadách lidé nejrůznějších barev kůže, pleti, v rozličných pestrých cizokrajných oděvech. Po mé pravé straně, na jiné hromadě klád, jsem viděl podobný obraz. A na dalších kládách posedávali zase jiní různí lidé. O některých jsem mohl hned říci, že vypadají jako Indové, nebo jiní jako žlutí šikmoocí Asiaté, černoši, běloši a další a další. Všech bylo asi kolem padesáti.

Po chvilce k nim jakoby ze slunce promlouvá hlas. Záměrně píšu „jakoby“, protože jde o všudypřítomný hlas, o živý hlas, živé slovo neoddělené od posluchačů.

Tento hlas sděluje: „Jste zástupci všech světových ras na Zemi v budoucnosti.“

To bylo první, co jsem uslyšel. Ihned mi v hlavě naskočila tichá otázka: „Proč ras, proč ne národů?“

A odpověď hlasu přichází okamžitě: „Národ, jak ho znáte v současnosti, neexistuje. Není žádné oddělení mezi lidmi, všichni jsou si duchovně rovni do té míry, že už nepotřebují nutnost individuality, jak vlastní, tak národní. Všichni lidé na Zemi jsou jediným národem, jediným společenstvím i přes tělesné rozdíly vyplývající toliko ze života v různých zeměpisných délkách a šířkách. Všichni lidští duchové žijící v tělech na Zemi v budoucnosti mají vlastní zkušenosti, tedy skutečně vědí o zákonitostech Života. Náboženství a víra neexistují. Všichni znají Krista jako jediného Boha, vládce a tvůrce Života, a radostně a dobrovolně se podrobili Jeho vůli. Ti z lidí, jež mohli Kristu umýt Jeho nohy, poznali tajemství Života. Jeho Milostí poznali, že On není jen Ježíš, ale Kristus, který sám je Životem, Láskou. Poznali, že On stojí nad veškerým vesmírem, nad jejich nesčetnými osudy, a že jen s Ním překonávají pozemskost a doslova tvoří věčný Život Světla.“

Na tomto místě jsem si nemohl nevzpomenout na Komenského, který už v sedmnáctém století píše o společné Evropě a společném světě jako o obrovské monarchii, kde jediným králem je Kristus. Ve světle mého dnešního setkání se Komenský jeví nejen jako Učitel národů, ale také jako prorok. Nejde tedy o to, přesvědčit svět vírou, že křesťanství je ten pravý náboženský směr; to i Komenský věděl, že nepůjde. Zjevně dojde k vývoji poznání člověka o podstatě Života.

Jak hlas promlouval, tvořily se v souladu s ním obrazy. Z dnešního pohledu je neuvěřitelné, že všichni lidé na Zemi, a není jich v budoucnosti více než pět set milionů, naprosto přirozeně ctí Krista. Ta úcta pramení skutečně z poznání a není to ani v nejmenším víra. Slepá víra nemá mít žádnou budoucnost v lidské duši. Tím, že člověk poznává, ví, nemusí věřit. Stává se vědoucím a je zcela jiným člověkem, než jsme my nyní na Zemi. V tom je obrovská naděje pro naši budoucnost. A přítomnost už pomalu mizí.