Setkání na planetce

Včerejší sluneční paprsky jednoho z posledních dnů letošního roku mě konečně vyhání z domu do lesa k již nutné procházce. Kilogramy hříchů z pojídání vánočních sladkostí mně deformují jinak ne příliš tučné fyzické tělo a naplňují moji duši výčitkami. Přesto se zdá, že se na mě usmívá štěstí; přijímám totiž nečekané pozvání od Krista.

Sotva se zastavím na kraji osamělé a klidné rozlehlé mýtiny a vystavím svoji tvář slunečním hřejivým paprskům, můj duch se lehounce uvolňuje a za chvíli už stojím vedle Krista povznesen na náhradní jemnohmotnou planetku, kde se shromažďují všechny duše dnes zemřelých lidí. Zdravím se objetím i s Tobrasem, některými dalšími Plejáďany a Solony, a dokonce poznávám mnohé duše lidí, jež jsem nedávno doprovázel na jejich poslední cestě právě sem, když se teď samy ke mně hlásí. Má radost přetéká přes okraj planetky, protože se cítím přivítán mimořádně nadpozemsky, nezvykle vroucně a srdečně. U nikoho nevidím ani známku smutku, rozladění, jen samou radost a štěstí, jako by na Zemi dole nebylo žádných starostí.

Už na první pohled vnímám na planetce značné změny od mojí poslední návštěvy. Nikde totiž nevidím ty duše zemřelých lidí, které Kristovu pomoc odmítají, které Mu vyjadřují otevřenou nenávist či pohrdání. Ty úplně chybí a jejich místo zaplňuje směsice duší oddaných Kristu, s již opravenými jemnými těly a vědomím, a duší, které teprve na Milost od Krista čekají, až na ně přijde řada. Všechny duše mezi sebou vedou nekončící přátelské dialogy. Cítím z nich nezvyklou svornost a pospolitost.

„Duše s nově nabytými jemnými těly a vědomím vroucně pomáhají těm lidským duším, které teprve čekají na pomoc; vysvětlují jim, co je čeká, jak se budou s novým vědomím cítit, až pomalu všechny dosud váhající duše začnou dobrovolně také prosit o pomoc,” povídá ke mně Kristus.

„Nevidím tu žádné temné nenávidějící duše lidí?” tážu se zbytečně, protože Kristu je jasné, co se mi honí hlavou, a hned také vysvětluje:

„Všechny duše, jakmile projeví svoje rozhodnutí, se rozdělují na dvě skupiny. Ty, které jsou již zralé k přijetí pomoci, a ty, které musejí teprve dozrát. Duše, jež nemohou nebo nechtějí přijmout pomoc, jsou ihned přemísťovány na novou jemnohmotnou planetku pod jižním pólem Země. Půjdeš se tam podívat.”

A sotva Kristus domluví, jsem pohybován z planetky na oběžné dráze skrze severní pól do středu Země. Tu na mě čeká Matka Země. Velmi láskyplně a srdečně mě vítá a objímá. Přijímám její dar lásky jako kýžený příklad pro svoje chování. Poté mě odvádí dále k jižnímu pólu, odkud se pohybujeme ven z nitra Země až k nápravné planetce.

„Běž se podívat,” vybízí mě žena k ukojení mé zvědavosti a dodává, „neboj se, oni tě nevidí.”

Kam se podívám, všude jsou jako ve vězení umístěny temné lidské duše. Každé je přidělen ohraničený čtvercový prostor, který nemohou opustit. Zároveň každá ze zdejších duší vidí své sousedy, ale nemohou se setkat. Tyto duše mají skutečně tmavou barvu, od šedé, přes hnědou, kovovou, černou až černo rudou a všechny se neustále pohybují vnitřním neklidem jako lvi v kleci.

„Tyto duše vnímají jen sebe, svoje špatné emoce, a své temné vlastnosti vidí u svých sousedů. Tím se učí uvědomit si vlastní stav a kvalitu duše. Chováním a projevy svých sousedů se jejich emoce vybičují k projevu, který trvá, dokud neztratí vědomí. Po nějaké době se probudí a pokračují ve svém vnímání a projevu. Vše se opakuje tak dlouho, až dobrovolně opustí svoji emoční reakci, a tím se změní. Tím, že přestanou reagovat svými emocemi na vnější podnět, duchovně rostou,” trpělivě mi vysvětluje Matka Země.

„Takže je to tady takový očistec, není-liž pravda?” snažím se najít logiku.

„Tato planetka slouží lidským duším více než očistec. Očistec obvykle jen očistí duši od nevědomosti hříchů, jež páchala v právě skončeném životě na Zemi v těle; nikoli od podstaty hříchů, nikoli od hříchů samotných. Zatímco tady se duše učí i zbavit se hříchů a postoupit na vyšší duchovní úroveň, nabýt většího množství lásky, aby mohla žít zase na Zemi,” jako žáčkovi mi vysvětluje moje paní učitelka.

„A postoupil už někdo odsud? Napravila se už nějaká duše?” ptám se zvědavě mé průvodkyně.

„Dosud jen dvě duše pochopily a napravily svoji chybu, a mohly se tak přemístit na náhradní planetku nahoře na oběžné dráze, kde dobrovolně přijmou Milost od Krista. Je to přece jen zatím krátká doba na nápravu duší. Teď se vrať zase nahoru ke Kristu.”

Opět stojím ve shromaždišti duší zemřelých lidí. Celá planetka září krásným Světlem a všude vládne mír a harmonie. Nemohu se vynadívat. Vidím lidské duše už s novým vědomím od Krista a opravenými těly, jak snažně a neúnavně pomáhají, uklidňují a konejší duše dosud poškozené, jako by se staraly o pacienty v nemocnici s tím, že výsledkem je kouzelná proměna pacientů na pečovatele, lékaře a zdravotní sestry, aby i oni mohli potom dále sloužit a pomáhat nově příchozím potřebným. Úžasná podívaná.

Kristus se ke mně pomalu přidává a velmi zvolna, jako by čekal, až v sobě uložím všechny vjemy, mě zve ke společnému postupu planetkou až na její samotný kraj, odkud lze vidět do vesmíru.

Nemohu se Ho nezeptat:

„Jak dlouho se ještě nebudou moci rodit nové duše na Zemi? Jak dlouho ještě nebude obnoven reinkarnační cyklus mezi Zemí a Thiá-Math? Jak dlouho bude 5G záření bránit lidem se narodit a odejít po smrti domů?”

Opět cítím, že všechny mé otázky jsou zbytečné. Kristus se na mě podívá a z Jeho klidného pohledu je mi ihned jasné, že nic nevím, ale On ví všechno.

„Neděje se nic, co by se dít nemělo. Tento stav je nezbytný pro vývoj lidských duší a nebude už trvat dlouho. Sám vidíš, jak díky současné krizi prudce vzrůstá duchovní vědomí těch lidí, kteří ji potřebují, aby mohli udělat další potřebný duchovní krok. Všichni lidé, kteří dnes nejsou a nežijí na Zemi, znají problém, který na Zemi je, a vědí, že frekvence ze satelitů ničí duše a vědomí. Myslíš si, že se někdo z těch lidí chce narodit? Ani lidé, ani zvířata se dnes nechtějí vtělovat na Zemi. Člověku se dostává Milosti, a přesto musí současné utrpení na sobě zažívat; díky Milosti zakouší lidé jen část důsledků svých chyb. Každý, kdo dnes žije na Zemi, se nejpozději po smrti těla dozví celou Pravdu. A všichni tak postupně ožívají v jedné Pravdě, která začíná poznáním vlastních chyb. A protože celé lidstvo je vinno, sjednotí se v jednotě poznání, vzájemné pomoci a zejména ve společné touze takové chyby neopakovat. Ta povede ke změně hodnot u člověka budoucnosti, na kterých lze teprve budoucnost postavit.”

Po těchto Kristových vysvětlujících slovech mě přemáhá pocit vděčnosti, že právě dnes mohu na Zemi žít a snažit se Kristu sloužit.

Po chvíli mlčení mě Syn Boží vybízí k pohledu do vzdáleného vesmíru. Natahuje před Sebe levou ruku, jako by mi chtěl něco ukázat, a říká:

„Odtam z vesmíru se blíží k Zemi planeta. Ještě není vidět. Blíží se k Zemi.”

A mojí hlavou chce okamžitě proletět tisíc otázek typu – co je to za planetu? Je to ta neznámá planeta, na kterou všichni čekají? Je to Nibiru? Je na ní život? Žijí tam mimozemšťané? A tak podobně. Ale snažím se ovládnout, protože přesně vnímám, že muž, stojící vedle mě, o mně ví všechno, stejně tak o mých překotných myšlenkách. Naštěstí Kristus pokračuje:

„Nibiru je lidský název pro Thiá-Math, ty sám jsi ho ve svých dávných minulých životech užíval, když byla Thiá-Math ještě viditelnou. Planeta, která se blíží k Zemi, je jemnohmotná a září svým vlastním duchovním Světlem.“

Nestačím se divit a věřit vlastním duchovním uším.