Setkání se zvířaty

O podzimních prázdninách dostáváme od Kristových služebníků úkol navštívit ZOO ve Dvoře Králové. Čtvrtečního rána se i s oběma dcerami vydáváme na sto osmdesát kilometrů dlouhou cestu. Naštěstí nám počasí přeje, slunce svítí a naplňuje nás dobrou náladou.

Kolem desáté hodiny přijíždíme na zaplněné parkoviště a zanedlouho již stojíme v dlouhé frontě před vstupem, abychom si zakoupili vstupenky. Zdá se mi nepochopitelné, že ve dvacátém prvním století i zde, po tříhodinové cestě autem, musím čekat bezmála třicet minut, abych mohl utratit téměř šest set korun za vstup do ZOO. Moje rozčarování nabývá svých momentálních maxim s posunem fronty k pokladnám. Ze tří pokladen je otevřena jen jedna. To nám pěkně začíná výlet, a to jsme ještě neviděli ani roh nosorožce.

Mým úkolem zde je podívat se na zvířata, a pokud to půjde, s některými z nich promluvit, protože zdaleka ne všechna zvířata se mnou chtějí komunikovat. Vnější podmínky také nepřispívají ke klidnému rozhovoru, nebo spíše telepatické komunikaci, protože všude se tlačí davy lidí včetně mnoha malých křičících či plačících dětí.

První zvíře, které z dáli vidíme, je zebra. Chodí podél zdi pět metrů tam a pět metrů zpět. Pořád dokola. Její duše podobná člověku a vysoká asi čtyři metry je zcela pohlcena její situací, smutná a nemá zájem si povídat.

Kousek dále vidíme ve výběhu několik žiraf, jak všechny náhle prchají dovnitř do pavilonu se krmit. Tam nikdo z lidí ale teď nesmí.

Pokračujeme v prohlídce a přicházíme k výběhu nosorožců. Pod altánem leží několik samic a vyhřívají se v dopoledním slunci. Kupodivu zde se setkávám s jejich ochotou k setkání. Snažím se zcela oprostit od ruchu za mnou a kolem mě. Desetimetrové duše samic nosorožců, které vypadají jako lidé, se mohutně tyčí v jemnohmotnosti nad jejich ležícími hmotnými těly. Vnímám jejich bílé vyzařování, které na mě působí, i díky jejich počtu, velmi harmonicky, konejšivě, jako by se zde vedle hmotné reality odehrávala zcela jiná skutečnost. Věděly, že se potkáme, a nyní se zdravíme jako staří přátelé, kteří se dlouho neviděli. Smutek a rezignace představují základní sdělení od těchto obrovských živých bytostí. Připadám si velmi malý před jejich velikostí, a to ve mně zcela mění chápání světa, člověka a zvířat. Říkám si, kdyby všichni lidé viděli to, co nyní vnímám já, třeba by ke zvířatům začali přistupovat jinak.

Po chvíli souznění si všímám, že spodní části jejich jemnohmotných „lidských” nohou jsou zcela černé v porovnání se světlým vyzařováním vyšších částí duše. Jako by temnota vycházela z jejich hmotných těl, jejichž éterická těla jsou také celá tmavá.

„Těšíme se domů. V tomto světě se nedá žít. Budeme žít v lepším světě a lepší budoucnosti. Určitě se tam spolu potkáme,” sdělují mi hromadně obryně nosorožců.

Od tohoto okamžiku mě začíná bolet žaludek a nepřestane, dokud ze ZOO neodjedeme.

Kousek vedle v sousedním výběhu nikoho nevidíme. Pomalu postupujeme procházkou, když k nám odkudsi zprava přichází jeden osamocený nosorožec a zastavuje se přímo před námi. Odděluje nás jen příkop a nízký plůtek. Upřeně na sebe hledíme. Dlouho bez hnutí.

Když se mému vnitřnímu zraku objeví jeho obří duše, vypadá stejně jako duše samic, a sděluje mi to stejné. Opět cítím vzájemnou harmonickou vazbu, spojení s ním a světem zvířat. I on neschová černé jemné nohy. Vypadá, jako by měl obuté černé holínky. A já najednou vím, že ta černota pochází z frekvencí pět gé. Stávám se akumulátorem informací, náhle je mi zřejmý smysl našeho výletu sem. Nikdy jsem neviděl větší zvířecí duši v současnosti žijícího zvířete. Proto on „mluví” za všechna zvířata, když mi říká, že všechna zvířata na světě, nejen domácí jako krávy, prasata slepice apod., trpí pod vlivem těchto smrtelných frekvencí z oblohy, zejména ze satelitů. Život v těchto zářeních je nemožný. A když je nemožný pro tyto obry, jakpak by byl možný pro malého človíčka?

Minuty běží a dcery nechápou, proč stojím pořád u nosorožců. Už se rozhodují pro samostatnou procházku a ťukají si při pohledu na mě na svá čela. Nic nepomáhá vysvětlování, že hovořím s dušemi nosorožců. Musím se posunout dále. Pokračujeme ve společné procházce kolem prázdného výběhu hrochů k nějakým malým opicím.

Tyto malé opičky, z nichž některé bych schoval do kapsy, mě kupodivu překvapují tím, že se mi věnují. Ale místo jednotlivých duší se mi zjevuje jedna společná, asi dvou a půlmetrová duše jemného opičáka. Stojí tu nade mnou s černýma nohama a jeho pohled mluví za vše.

„Až sem to člověk dotáhl. Ten velký člověk. Tohoto světa se spolu dožíváme, světa, ze kterého musíme utéct, protože v něm nelze žít,” vzkazuje mi telepaticky opova člověku podobná duše. Nutno podotknout, že ze všech duší zvířat vždy vnímám velkou lásku. Veškeré informace a vjemy se vpíjejí do mojí duše jako osobní zkušenost. Dost těžko se tento stav popisuje.

Po tomto setkání už vůbec nemám chuť pokračovat v prohlídce. Začínám cítit obrovskou únavu, chce se mi zvracet. Ale přesto se zastavuji ještě před klecí lva. On leží ve výběhu a dělí nás asi tři metry. Naše pohledy se na několik dlouhých sekund potkají. Musím se stydět. Cítím velkou lítost. Když uvidím jeho třímetrovou černě zbarvenou duši, nemám slov, a ani on nemluví. Je to zbytečné, víme to oba. Omlouvám se jemu i všem ostatním zvířatům a těším se, až odsud odjedeme.

Za zmínku stojí snad ještě dvě moje setkání se zvířaty tady v ZOO. Slonice přichází k okraji příkopu. Je sama. Čekám, až přijde blíže a prosím ji o setkání. K mému překvapení její duše v podobě lidské ženy ční jen asi metr nad fyzické tělo. Je tedy výrazně menší než duše nosorožce a vypadá velmi nemocně. Černá hlava se ke mně obrací.

„Všichni vymíráme,” mluví ke mně zčernalá duše slona v podobě zchátralé a sešlé stařeny.

Přepadá mě taková slabost, že si musím sednout na lavičku a napít se vody. Děvčata prolézají nějaké tropické pavilony, tam vůbec nemohu jít. Přemýšlím o dnešním setkání se zvířaty. Vůbec nejde nyní o to, že jsou zde zavřená na malém prostoru. Je o ně postaráno asi dobře, žádné si nestěžuje. Ten výlet sem měl poukázat na situaci zvířat ve světě, zvířat divokých.

Před odchodem ještě navštěvujeme vnitřní prostor pavilonu žiraf. Člověku podobné duše převyšují jen malinko jejich hmotná těla, zdaleka tedy nedosahují takové výšky jako duše nosorožce. Jejich postižení frekvencemi je zjevné do úrovně pasu.

Když konečně odjíždíme ze ZOO, věřím, že budu moci napsat článek o svých zážitcích. Ale kdepak. Kristovi služebníci nás posílají ještě do ZOO do Brna. Prý mi chybí ještě nějaké informace. V sobotu se tedy vypravujeme splnit úkol. Návštěvy ZOO nemám rád, ale úkol musím splnit.

Výlet do brněnské ZOO se odehrává ve zvláštním duchu. Moc se neorientuji proč, až později mně vše dojde.

Téměř každé zvíře, které zde potkávám, prosím o setkání. K mému překvapení ale všechna setkání se zvířaty jsou stejná. Moc se nechtějí bavit, odkazují mě na setkání ve Dvoře Králové, a hlavně všechna zvířata i zde mají poškozenou tmavou duši od frekvencí pět gé. Moc mě to nebaví, přemáhá mě únava a zase cítím žaludek. Hodiny ubíhají. Dvě zvířata se ke mně mají velmi osobně a přátelsky, a to samice medvěda ledního a jedna vlčice. Obě tato setkání se odehrávají ve znamení setkání starých přátel, jako bychom se znali dlouhé eóny. Zde se zastavuje čas a veškerá slova nabývají na zbytečnosti. Cítím obrovskou podporu a souznění. To je radost.

Po téměř čtyřech hodinách opouštíme konečně i brněnskou ZOO. Snad je úkol splněn. Avšak doma dostáváme informace, že to nestačí. Kristovi služebníci sdělují, že jsem se měl v ZOO setkat s medvědem kamčatským, což se nestalo, protože jsme jeho výběh nějak minuli, nenašli, zkrátka jsem úkol nesplnil. Proto zatím nelze napsat článek. Zpátky do ZOO se mi skutečně nechce, tak mám dovoleno se s medvědy kamčatskými spojit duchovně přímo na Kamčatce. Chvíli protestuji, že by bylo lepší spojit se s medvědy v Severní Americe, které znám osobně z minulých životů. Ale ne, musím duchem na Kamčatku.

Proto doma v klidu a pohodlí svého léčitelského křesla vstupuji v modlitbě ke Kristu do dění výhradně Jeho vůle.

Za chvilku se můj duch vznáší nad Kamčatkou. Klesám níže k nějaké vodní ploše v údolí, kde se na travnatém břehu shromažďují asi čtyři desítky medvědů s mláďaty. Jejich krásné bílé člověku podobné duše se nade mnou tyčí ve své čtyřmetrové velikosti. Cítím se příjemně.

„Člověk ve své spolupráci se světovou temnotou systematicky ničí vše, co lidstvu pomáhá v jeho duchovním vývoji a boji s temnotou. Nyní dosahuje temnota nevětšího vlivu na člověka. Zvířata člověku od nepaměti pomáhají v jeho životě a duchovním vývoji. Proto všechna zvířata mají být vybita a má jim být znemožněn život na Zemi. Víš, že většina moci temnoty leží ve vztahu člověka ke zvířatům. Proto temnota posiluje ve své moci tím, že člověka nutí zvířata hubit, ubližovat jim, mučit je, zabíjet je, jíst je. Dnes žije nemnoho lidí, kteří s námi umějí komunikovat, učit se od nás. Tak jako my umíráme, protože umírají naše éterická těla, jež oživují fyzická těla, umírá i člověk, protože je nám ve své stavbě podoben. Kdyby nám člověk naslouchal a učil se od nás, nemusel by nyní prožívat utrpení, které postihuje celou Zemi a duši člověka. Zájem temnoty je ještě více zotročit člověka a odříznout ho od zdrojů pomoci. Proto se nyní ve velkém zaměřuje na vyhlazení zvířecího života na Zemi. Tak zůstane člověk bez naší pomoci, neodčiní svoji vinu páchanou na nás po tisíciletí, a navíc si znemožní duchovní postup. Bez zvířat se člověk nemůže duchovně posunout. Temnota toto ví, proto cílí na naše vyhlazení a nástrojem zůstává člověk. Temnota také ví, že všichni lidé i všechna zvířata jsou spolu v jemných rovinách spojeni. Poškození v těchto jemných rovinách znamená poškození všech zvířat a všech lidí. Proto jsou frekvence tak zničující.”

Po těchto slovech od shromáždění medvědů se mi vybavuje známý Komenského citát:

„Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme. A cokoli se tu koná, všech se týče.”

Přesto se mi do hlavy vtírají otázky. Proč zrovna medvědi? Proč Kamčatka?

„Kamčatka, náš poloostrov, je zvláštním místem na Zemi. My žijeme jen zde. Máme zde ochranu a náš domov je místem setkání několika světů. Světa hmotného, stvořeného vesmíru a věčného Božího Světla. Víš, že medvědi nemají svůj původ jen ve stvořeném vesmíru, ale že jsou i Božími zvířaty. Proto my přinášíme na Zemi spojení s nejvyššími světy, udržujeme toto spojení a odedávna pomáháme člověku nezapomenout na svůj původ. Světová temnota nyní útočí na náš domov, chce zničit nás, spojení s vyššími světy. Zde se nachází centrum zvířecí říše na Zemi, centrum naší pomoci zvířatům i člověku. Proto se naše země stává středem zájmu světové temnoty. Současný vývoj člověka na Zemi a současné dění tak dostávají jiný rozměr,” pokračují ve výkladu medvědi.

„U vás nevidím žádné poškození na nohou jako u jiných zvířat v ZOO...?”

„Přestože na nás člověk neustále vysílá smrtící frekvence, tady před nimi máme ochranu. Kdyby tomu tak nebylo, žádná zvířata by na Zemi už dávno nežila.  Naše ochrana zpomaluje šíření smrtícího záření na Zemi a ubírá mu na síle. Chrání tedy i člověka.”

„Pokud tedy frekvence mají ničit vás zvířata, musejí ničit i nás lidi se stejným záměrem?” nemohu se nezeptat.

„Ano, tím se naplňuje smysl našeho setkání. Temnotě nejde jen o smrt nás a člověka, ale o trvalý stav snížení počtu lidí na Zemi, vytvoření zábran k reinkarnaci a nastolení dlouho trvající říše pod vládou temnoty a člověkem jako jejím sluhou bez spojení s vesmírem, Bohem,” ukončují naše setkání medvědi.