Silvestrovská pohádka pro otrlé

Dnes se necítím moc dobře. Vnímám velkou únavu a trošku mě pobolívá hlava, proto volím lesní procházku jako terapii. Bdělost každého kroku přináší skvělé výsledky, a už se chystám nazpět, když slyším vnitřní hlas, abych zašel, ač neplánovaně, na návštěvu svých duchovních přátel. Nu tak mířím zpět, tělo nechávám stát před kaštanem a duchem vplouvám do nitra Země. Jako obvykle mě jásavě vítají Plejáďané, a ihned jsem nasměrován k bytosti Země - Matce Zemi. Tato zářící žena mě pobízí k rychlejšímu pohybu, abych ji následoval. Míří pro mě nezvyklým směrem, někam za sídlo Plejáďanů,  hlouběji do nitra naší planety.

Po chvíli rychlé chůze, v prostoru, kde nic není vidět, se náhle zespodu nahoru zvedají moderní dveře, jako u nějakého technického zařízení. Z nevelkého prostoru za nimi na mě svítí příjemné světle modré světlo. Jeho zdroj není žádný, celý vnitřní prostor je tímto světlem. V něm se nachází několik vysokých křesel k sezení. Jsem postrčen dovnitř a silně vnímám prostorovou omezenost tohoto podivného místa. Dveře se zavírají a já si říkám, že má únava si už začíná vybírat svoji daň. Matka Země mě uklidňuje svojí přítomností a vysvětluje:

„Z tohoto portálu lze cestovat do minulosti nebo budoucnosti Země a vesmíru, nebo také kamkoli jinam ve vesmíru.”

Moje schopnost myslet a reagovat dosahuje v tomto okamžiku záporných hodnot. Jen tupě zírám a zjišťuji, že jsem zcela prázdný. Snaží se mě zmocnit myšlenka, že bych mohl vyrazit do minulosti Země; trošku se tam porozhlédnout, nebo do budoucnosti, ale žel vůbec necítím zvědavost a chuť. Jako by to nebylo nic nového, nic vzácného. A tak jen odevzdaně čekám, co se bude dít.

Po chvíli přece jen moje duše produkuje něco jako vzdorovitou námitku:

„Ale přece v duchu mohu cestovat, kam chci.”

„V duchu můžeš cestovat v čase na Zemi, to ano, ale vesmírné vzdálenosti jsou pro lidského ducha nepřekonatelné. A zdaleka nejde jen o cestování do obrovských vzdáleností vesmíru. Mimo Zemi, Sluneční soustavu, se prudce zvyšuje  i duchovní úroveň vesmíru, což je pro přirozenost člověka nepřekonatelná smrtící bariéra. Proto potřebuješ ochranu tohoto uzavřeného prostoru.”

Po chvíli, když jsem se nevyjádřil, kam chci cestovat, se náhle s námi celá uzavřená kabina propadla do hloubky, jako když se spustí výtah směrem dolů. Po chvíli mimo čas  mizí i světle modrý vnitřní uzavřený prostor. Mému zraku se otevírá nekonečný zelenomodrý obzor. Předpokládám, že jde o nějakou část vesmíru, ale nikde nevidím hvězdy, planety, vůbec nic. S ním vnímám jen sebe, respektive svoje naprosto jasné vědomí, nic jiného. Mám pocit, že vše je statické, já i okolí. Tento stav trvá několik předlouhých pozemských sekund. Všude je ticho, ale cítím, že jsem součástí nějakého procesu.

Po nějaké době si začínám uvědomovat, že přede mnou svítí malé zářící světýlko. Toto světlo se prudce přibližuje, a tím se přirozeně zvětšuje. Rozlišuji nějaké velké nepravidelné světelné útvary, které mi připomínají ostrovy v moři. Říkám si, že by to byly Plejády? Ale nikde nevidím kulatý tvar.

Náhle zastavuji, vedle mě se objevuje Matka Země ve svojí ženské podobě a říká:

„Toto nejsou Plejády, ty už neexistují. Ale na jejich místě věčně spočívá tato část vesmíru, kterou vidíš.”

Ukazuje mi rukou dopředu a před mýma očima se objevuje přes celou zářící část vesmíru a nad ní obrovská mužská bytost. Okamžitě vím, kdo to je, a Matka Země přitakává. Je to vedle Země druhá ze sedmi obřích živých částí vesmíru. Tato část se jmenuje Vulkán.

Mužská bytost má tmavý plnovous a velmi příjemné vyzařování. Svým nadpozemským hlasem mi sděluje:

„Odtud budeme pomáhat Zemi.”

To je poslední, co si pamatuji. Potom se už vnímám jen ve svém pozemském těle, které stojí před kaštanem a promrzle zírá do jeho kmene.

Tento příběh dostávám od Matky Země za úkol popsat v tomto článku. Tak vzniká silvestrovská pohádka.

Krásný nový rok.