Smrt mimo Boží vůli

Obrací se na nás blízcí přátelé, manželé Světlana a Petr, s prosbou o pomoc.

Před několika dny jejich kamaráda Jiřího hospitalizují v nemocnici pro nějaké náhlé zdravotní potíže. Od Krista zjišťujeme, že jeho stav není vážný, že nemá zemřít. Dokonce se mu dostává pomoci v Milosti léčení Kristovým Světlem.

Jeho stav se ovšem druhý den v umělém spánku náhle zhoršuje, když si nemocniční personál nevšimne jeho náhlého dušení. K uvolnění dýchacích cest přichází pozdě natolik, že jeho mozek je lékaři shledán jako téměř nefungující. Přístroje však Jiřího udržují při životě. Jeho duše zůstává spojena s hmotným tělem. Vědomí, díky umělému spánku, nenabízí ovšem duši mnoho možností duchovního růstu.

Ošetřující lékaři naštěstí dospívají k názoru, že dále není potřeba pacienta udržovat násilně ve spánku, protože kvůli poškození mozku stejně není schopen vědomí v těle.

Vysvobozením vědomí z umělého bezvědomí se Jiřímu nabízí možnost práce se svojí duší v těle. Konečně vnímá nad sebou kontrolu, přestože jeho mozek je téměř klinicky mrtvý. Duše ale zůstává stále ve spojení se hmotným tělem. Smysly Jiřího jsou nyní vybičovány a uvolněny k dokonalosti. Vnímá, slyší, vidí, cítí, a to vše v zesílené míře.

Varujeme přátele před odpojením těla od přístrojů. Kdyby duše měla odejít, kdyby měl Jiří zemřít, opustit definitivně se svojí duší hmotné tělo, byl by od těla osvobozen.

Ale v tomto případě jeho duše stále setrvává v těle. Nemá a nechce umřít, ještě zdaleka nepřichází jeho čas, ještě má plnit svoje duchovní úkoly na Zemi. Proto se vší silou brání opuštění těla, nechápe, co se to děje.

Lékaři dále rozhodují o odpojení od některých přístrojů, což způsobí do druhého dne Jiřího tělesnou smrt. Ani toto další násilí na duši nemůže zemřelého donutit opustit hmotné tělo. Je s ním svázán lpěním, touhou, protože ho potřebuje k plnění úkolů. Nechce ho opustit, nerozumí své situaci. Jiřímu se stále a často dostává Milosti léčení Světlem od Krista; více pro něho nesmíme v této situaci udělat. On sám se musí osvobodit ze svého již mrtvého těla, které nemá být mrtvé, protože tato náhlá a násilná smrt není v Božím plánu jeho současného osudu.

Vzhledem k setrvávání duše Jiřího v těle doporučujeme rodině odmítnout pitvu. Přesto k ní dochází, a další násilí, strach a bolest, kterou zemřelý cítí, ho v příšerných mukách nutí již opustit hmotné ztýrané a rozřezané tělo.

Náhle vše utichá. Zůstává jen strach ze smrti, z bolesti. Vědomí se dostává mimo skutečnost a vytváří si vlastní realitu odpovídající jeho duchovnímu stavu před smrtí. V tomto okamžiku dostávám od Krista za úkol se s Jiřím, přestože se vůbec neznáme, spojit, promluvit s ním a odvést jeho duši přímo k Němu.

V modlitbě zavírám oči a můj duchovní zrak je náhle vyostřen ve vysokém rozlišení.

Jiřího nacházím v malé šedé čtvercové místnosti; je oděn do černého obleku s bílou košilí. Ještě mě nevidí. Prostor, kde se nyní nacházíme, je příjemně osvětlen, uprostřed stojí malý stůl se dvěma židlemi.

Pomaloučku a opatrně vstupuji dovnitř a už od vchodu se hlásím a představuji, abych muže nepolekal. Přesto nemohu ani domluvit, má slova zanikají ve velmi hlasitém Jiřího křiku, který je ani nevnímá, a atmosféra místnosti se ihned nabíjí jeho strachem, agresivitou a touhou mě zabít. Vidím jeho zhmotněné představy, jak svým tělem útočí na mé tělo, a touha mě doslova pohltit svojí agresí dosahuje nadlidských rozměrů. Zachovávám klid, sebe uvědomění, neztotožňuji se s Jiřího projekcí mě samotného a nebráním se fyzicky. Moje neopětované násilí, klid a Jiřímu viditelné Světlo rychle krotí jeho vášně a on si pomalu sedá na židli. Znovu se mu představuji a sděluji, že přicházím od našich společných přátel Světlany a Petra.

Ve stejném okamžiku ovšem do místnosti rychle vstupují dva muži, také v tmavých oblecích, a sápou se na Jiřího. Ten vyskakuje od stolu a surově brání svůj život v rychlém nelítostném boji. Muži mají převahu; představují Jiřího projekce lékařů, lidí, kteří mu způsobovali bolest dokonce i pitvou po smrti fyzického těla.

Rychle chytám Jiřího za ruku, druhou kolem ramen a slovy ho uklidňuji, že muži jsou jen jeho představy, ať s nimi nebojuje, že se mu nic nemůže stát. Po chvilce se můj svěřenec uklidňuje, a jakmile se zbaví vnitřní touhy se bránit, muži mizí jako pára nad hrncem.

Nyní, když v námi obývaném posmrtném prostoru vládne ticho a klid, musím Jiřímu sdělit, že je mrtvý, že zemřel, že jeho pozemská pouť skončila, sice předčasně, neplánovaně, ale skončila. To on dosud vůbec netuší, neuvědomuje si to. Takové potíže bývají obvyklé právě u násilných smrtí, vražd a sebevražd, u autonehod, výbuchů, neštěstí, kdy zdaleka ne každá smrt je v souladu s Božím plánem duše člověka. Někdy pochybí člověk sám, jindy o jeho osudu rozhodnou pochybení jiných lidí.

„Jak je to možné, že jsem zemřel? Jak se to mohlo stát? Ne, ne, to není možné, nemohu umřít, mám mnoho nedokončené práce a plánů?! Nesmím umřít,” křičí na mě Jiří a prudce vstává od stolu. Chodí po místnosti od rohu do rohu, jeho duše se rychle naplňuje hněvem a vztekem. Zároveň cítí a zažívá bezmoc a beznaděj.

„Světlana a Petr se za Vás modlí, přejí Vám Světlo na Cestě Domů a život s Bohem v Bohu,” vyřizuji vzkaz od přátel.

„Já jsem ta slova od nich slyšel a vnímal, cítil jsem je v sobě, ale nerozuměl jsem, proč mi to říkají. Teď už to chápu,” uklidňuje se pomalu Jiří.

Ještě chvíli ho nechávám, ať si sám vše v sobě srovná, a pak vidím, že si opět pomalu sedá vedle mě na židli.

„Mám Vás navždy odvést z tohoto místa, z této místnosti ke Kristu.”

„Ke Kristu? K Ježíši Kristu?” vzpomíná si duše zemřelého.

„Ke Kristu.”

Nastává dlouhá pomlka v našem rozhovoru. Jiří vypadá, že usilovně přemýšlí s pohledem malinko nepřítomným.

„Dobře,” souhlasí a v jeho tváři se původní hněv a vztek přetavují ve smutek, vyčerpání, lítost a ticho.

Sedíme ještě dlouho, protože vím, že si sám určí správnou dobu k odchodu. Ten čas nezbytně potřebuje pro svoji duši. Je nesmírně těžké odejít ze světa nepřipraven, s nedořešenými záležitostmi, a nesmířen s osudem.

Jak rozhodnutí odejít a smíření zaujímá stále větší místo v Jiřího duši, dostává se mu větší a větší Milosti Světlem od Krista, až celá jeho duše svítí a koupe se v Jeho záři.

A nyní, ač sám si svoji proměnu neuvědomuje, svoluje k odchodu. Pomalu vstáváme od stolu, chytám Jiřího kolem ramen a společně již bez negativních emocí a lítosti, ale v odevzdání a smíření, stoupáme vzhůru. Zanedlouho si jeho duši ode mě Kristus osobně přebírá a společně mizí ve Světle.

A ticho vládne nad světem.