Smrtí k životu

Dnes dostávám za úkol napsat článek o své práci na duchovní očistě pozemku pro stavbu rodinného domu.

Přítel mě žádá o kontrolu a případnou očistu svého pozemku ve vesnici na východě Slovenska, kde plánuje postavit svůj rodinný dům. Už při prvním duchovním zkoumání lze vidět temné energie, jak se dynamicky převalují přes sebe. Hlubší pohled přináší zjištění, že se na pozemku nacházejí duše zemřelých lidí v počtu devadesát šest a také šedesát šest temných bytostí. Tyto temné bytosti tady žijí z negativních energií oněch duší zemřelých. Jde o smutnou až děsivou symbiózu v neviditelném světě, který zůstává ovšem zcela reálným, přestože ho normálně nevnímáme.

V oblasti, kde se nachází vesnice, se dříve v minulosti nehezky zacházelo s lidskými životy. Tehdejší lidé, sloužící temnotě, bezcitně popravovali nevinné občany této zatatranské lokality, protože jim to umožňovala jejich fyzická převaha; vládli mohutnými silnými postavami, hrozivým vzhledem a lačností bezcitně zabíjet. Lidé, jež připravovali o jejich životy, neměli pro ně žádnou cenu, byli nadbytečným odpadem a měli být z příkazu temnoty vyhlazeni.

A tak jednoho bezbranného po druhém stínali obřími sekyrami a meči, potoky krve se valily blátem a zbarvovaly řídkou trávu do ruda. Křik a pláč neustávaly, dokud poslední hlava seděla na krku nevinného.

Mnohé z duší popravených odešly ihned po smrti mimo Zemi, jiným odchod trval déle. Devadesát šest duší popravených však odejít nechce a nemůže.

Abychom mohli nechat odstranit temné bytosti a očistit poté pozemek i od jejich temných energií, mám za úkol se s dušemi zemřelých nejdříve spojit, promluvit s nimi a přesvědčit je ke svobodnému rozhodnutí odejít konečně z tohoto místa pryč ze Země. Jde o obvyklý postup, až na to množství duší, které nebývá často tak velké. Přemýšlím, co jim budu povídat, jak s nimi mám mluvit? Nic mě nenapadá a jako vždycky vše musím odevzdat Bohu a Kristu.

Konečně se s modlitbou vydávám svým duchem na místo shromáždění duší. Vypadá to tu jako po boji. Středověká ponurá atmosféra mě ihned naplňuje pocitem, že toto všechno znám, zažil jsem to stokrát a pořád dokola cítím stejné osudy lidských duší. Mrtví tu chodí nebo polehávají a jejich duše nesvítí. Všichni jsou oděni do zanedbaných šatů, roztrhaných košil a kalhot, většina je bosá a jeví známky zranění a špíny. Vidím zde samé muže různého stáří, od starších až po skutečně staré a neschopné chodit. Nikdo mladý tu nežije. Každý si v sobě něco řeší a je zabrán do svých myšlenek, mumlá si pro sebe, aniž by se bavil s druhými, a to i když sedí nebo stojí zcela blízko sobě. Panuje tu tíživá nálada deprese a úzkosti. Ticho, nikdo nemluví nahlas. Když si představím, že tu tito lidé takto žijí stovky let, je mi smutno.

Mě si nikdo nevšímá, asi mě ani nevidí. Téměř stovka lidí a nikdo mě nevidí. Je to velké množství lidí, pokud je nezbytné s nimi v jejich stavu pracovat naráz. Znovu se oddávám své práci a přestávám zcela přemýšlet, najednou vím, že mám konat. Vše se děje, jako by bylo naplánováno; zvláštní okamžik Milosti a Lásky.

„Přátelé, přátelé, srdečně vás zdravím, zdravím vás všechny,” začínám oslovením a snahou získat jejich pozornost. Rozhlížím se po všech, abych byl s nimi v očním kontaktu. S prvními svými slovy cítím, že ze mě vychází zvláštní síla, která mě propojuje s každým z přítomných a nutí je podívat se na mě, vnímat mě. A skutečně, všichni se po mých prvních slovech otáčejí za hlasem. Devadesát šest lidských duší se na mě dívá a čeká, co vlastně chci.

„Přátelé, přicházím vám pomoci opustit toto místo, abyste mohli odejít konečně ke Kristu.”

Po této větě to pomaloučku začíná v davu duší šumět, je cítit vzrušení a nervozita, dokonce námitky či vzdor. Všichni muži se zvolna blíží ke mně, obklopují mě, jako by mi chtěli něco naléhavého sdělit. Konečně se všichni semkli kolem mě.

„Jsem tu, abych vám pomohl odejít ke Kristu,” opakuji pro jistotu cíl své návštěvy. Z výrazů shromážděných vidím, že mě vnímají a rozumí, ale jejich zamračené obličeje na mě chtějí vykřičet svůj nesouhlas.

Pojednou se jejich ruce ke mně začínají vzpínat, mnohé vidím navzájem spleteny prsty a jiné zase rytmickými ohyby v loktech zdůrazňují vážnost svých postojů. Konečně se ústa zemřelých otevírají a všichni jeden přes druhého na mě chrlí slova odívající jejich vnitřní nespokojenost.

„My chceme spravedlnost! My chceme spravedlnost od Boha! Věřili jsme Bohu, že je spravedlivý! Věřili jsme Kristu! Celý život jsme byli vychováváni ve víře v Boží spravedlnost, ale naše životy nám byly ukradeny zloději! Nic špatného jsme neudělali! Chceme naše životy zpět! Čekáme na Boží spravedlnost! Nechceme opustit naše životy a odejít! Nechceme se vzdát našich životů!“

Velmi hlasitě a plné emocí křičí na mě devadesát šest lidských duší. Stojím tu v jejich středu a cítím v sobě nezvykle velkou sílu Lásky, která mě udržuje zcela v klidu navzdory mimořádnému tlaku z okolí. Nevím, co se bude dít příští sekundu, nevím, co budu těm lidem povídat, ale zároveň vím, že to nepotřebuji vědět.

„Jste Světlo a Láska. Jste Světlo a Láska každý z vás, protože jste stvořeni Bohem. Ve své Lásce a Světle jste věční jako Bůh. Jste věčným nepodmíněným Světlem a Láskou.”

S každým svým slovem opět v sobě cítím velikou sílu Světla, jako by ta slova proměňovalo svým prouděním k duším zemřelých ve skutečnost. A ony se před mýma očima opravdu pomaloučku začínají prosvětlovat. S tímto procesem prosvětlení jde ruku v ruce poznání a já mohu vnímat jejich nové porozumění. Prožívám proměnu chápání duší zemřelých, jejich pozvolné osvobození. A nyní se všem dostává v toku Světla, jež nás všechny propojuje, nového poznání. Všem se teď vybavuje příběh Ježíše a jeho nasycení pěti tisíc hladových. A všichni mu teď začínají rozumět. Vidím v duši každého kolem mě, jak touha po spravedlnosti ustupuje, umírá ve Světle Lásky. Duše mužů se začínají poprvé cítit svobodně, poprvé zažívají záblesky věčnosti a jejich poznání je beze slov. Uvědomují si svoje krátkozraké touhy po spravedlnosti a zříkají se jich dobrovolně, protože teď zažívají věčnost, nepodmíněnost. Téměř všichni muži začínají mládnout, jejich stáří, nemoci a zranění je opouštějí a oni se teď cítí plni sil. Výskají radostí a nemohou uvěřit těmto zázrakům. Navzájem se objímají a projevují si bezbřehou radost.

„Chybí tu někdo z vašich přátel? Je s vámi někdo, kdo není nyní tady s námi?” ptám se jich, abychom na nikoho nezapomněli. Jednohlasně mi sdělují, že je s nimi jeden muž, který je už mnoho let mrtvý, leží, nehýbe se, nemluví. Jdeme se k němu podívat. Skutečně, na zemi leží pod špinavými hadry duše muže a opravdu vypadá jako mrtvá.

„Potřebuji dvakrát šest nejsilnějších mužů,” žádám okolo stojící duše o pomoc. Nejsilnější znamená s nejsilnějším Světlem v duši, které duši činí svojí září velkou a silnou. Za chvilku už stojí vedle mě.

„Postavte se podél ležícího šest z jedné jeho strany a šest z druhé čelem k sobě. Svýma rukama ho zvedněte v ležící poloze nad svoje hlavy.”

V mžiku je vše provedeno.

„A teď každý z vás říkejte: Kriste, prosíme Tě o Milost pro našeho přítele, jako jsi omilostnil nás.”

A spontánně se přidávají i ostatní přihlížející a radostně a upřímně dokola opakují svoji prosbu ke Kristu.

Po chvíli se doslova otevírá nebe a mocný proud Světla se shůry dotýká země. V něm se snáší Kristus přímo k ležícímu na vztyčených rukou.  Všichni ztichnou. Přítomnost Krista všechny zahrnuje další Milostí. Každý si vedle svojí věčnosti nyní uvědomuje svoji vděčnost a pokoru. Ležící na rukou náhle procitá k radostnému novému vědomí. Okamžitě mládne a skáče na zem v nevýslovné vděčnosti za svůj život.

Všichni se teď upínají ke svému zachránci a osvoboditeli - Kristu.

„Zemřeli jste dávno na Zemi, ztratili jste svůj pozemský život. Nyní jste získali život věčný. Můžete odejít,” mluví k duším nebožtíků Syn Boží a ukazuje svojí rukou k proudu Světla, do kterého se všechny přítomné osvobozené duše noří, aby konečně opustily Zemi a připravily se na svoje další zrození, v němž budou živými svědky věčného života pro ostatní pozemšťany.