Stalo se předevčírem

Při duchovní práci se mému vnitřnímu zraku zjevuje starší pán. Znám tyto situace a vím, že je to duše právě zemřelého člověka. Vypadá trošku zmateně. Rozhlíží se kolem sebe a zcela jistě netuší, kde je a co se má dít. Jeho věk odhaduji na šedesát pět let. Přestože se jeho hlava už nemůže pochlubit téměř žádným vlasovým porostem, lze z jeho pohledu cítit mladickou jiskru, i když nyní trošku utlumenou nejistotou a možná i strachem. Popochází z místa na místo v posmrtném vesmírném prostoru a svýma za skly brýlí zvětšenýma očima jako by hledal něco nad sebou.

Kristovi světlí pomocníci mi umožňují být jeho pomocí a doprovodit ho do Světla.  Zmocňuje se mě zvláštní touha mu posloužit, stát se mu ztělesněním pomoci v této jeho důležité životní situaci, ostatně jako u všech  lidí v takových chvílích, když je mi dovoleno být v nich přítomen a nápomocen.

S každým mým dalším opatrným přiblížením se stává jasnějším, že vědomí starce uvízlo ve vnějších dojmech a že mě nevnímá, pokud na sebe neupozorním. Proto musím jako vždy vstoupit do osobního kontaktu s jeho duší. Mluvím na něho, představuji se a zároveň se ho jemně dlaní levé  ruky dotýkám zezadu krku. Konečně zaplňuji jeho vědomí, znovu se představuji a ujišťuji ho, že se nemusí bát, protože jsem člověk jako on. Pomalu mu vysvětluji, že zemřel, že jeho tělo již zůstává v Praze opuštěno. Tělesná schránka ho kupodivu vůbec nezajímá, protože si v ní hodně vytrpěl.

Když se mu dívám do očí, pevně ho drže, aby neztratil vědomí, jeho pohled mi s nadějí, úlevou a přesvědčením, že mu rozumím,  vypráví příběh své předchozí smrti, nikoli této, ale svých posledních dnů před smrtí v minulém životě. Před mým vnitřním zrakem se odvíjí tento film jeho očima, jako by mi sám vypravoval:

„Jsem mužem zavřeným v koncentračním táboře. Jsem tu dlouho; celý svůj život vidím jen ostnaté dráty, kam až moje oči dohlédnou. Z let, které předcházely tomuto oplocenému utrpení v zimě a o hladu, si nepamatuji nic. Můj život je jen děs a hrůza, strádání a smrt, všude kolem mě. Lidé, kteří spolu se mnou sdílejí stejný osud, přestávají být lidmi. Nikdo s nikým nemluví. Každý je rád za chvilku klidu, kterou věnuje sobě, svému vědomí. V něm je úplně prázdno v kontrastu k nelidské  realitě, která nenabízí žádné východisko. Východisko se nechává tušit jen ve vědomí, které hledá skulinku oproštěnou od bolesti těla, hladu, zimy, střelby, hlasů dozorců, trpících spoluvězňů. Toto moje  vědomí ze sebe v pudu sebezáchovy  vytěsňuje  veškerou lítost, soucit, lpění na mlhavé rodinné minulosti. Nic už nesmí existovat, jinak zemře i samo vědomí. Takto si vzpomínám na svoje poslední dny. Až přichází den, když už nemohu, nemohu se už ovládat, vzdávám to. Pak si nic nepamatuji. Uvědomuji se až ve svém nahém špinavém vyzáblém těle, zmítaném příšerným nesnesitelným chladem, jak ležím na cestě v prachu hlíny u plotu před domem, kde v táboře bydlíme. Nade mnou se sklánějí tři známí dozorci v uniformě s dlouhými puškami s bajonety. Pažbami bijí do mých jen kůží potažených kolen. Svíjím se ve strašných bolestech a snažím se spíše jen instinktivně bránit hlavu před dalšími ranami. Ozbrojenci se mi smějí, pokuřují cigarety a před zraky ostatních mých spoluvězňů mě dávají za varovný příklad. Následují další rány pažbami do břicha, drtí mi lokty. Vidím svá devastující  zranění, jež  mi berou poslední naději na nápravu. Poslední, co cítím, je dusivý a bolestný tlak velkou černou zaprášenou botou na můj krk a vidím pažbu blížit se k mojí hlavě. Náhle je ticho, klid, žádná bolest ani chlad. Dívám se na svoje tělo, jak leží jako kus hadru na zemi a chybí mu půlka obličeje. Víc si nepamatuji.”

Film končí. Stařík se na mě dívá trošku s obavou, jestli nebude muset znovu zažít toto peklo. Uklidňuji ho, že jsem tu proto, abych mu pomohl najít cestu domů, ke Světlu. Chvíli si není jistý, proto mu dávám prostor se svobodně rozhodnout:

„Až budete chtít, až si budete jistý, pak teprve půjdeme.”

Celou dobu zůstáváme v očním kontaktu. On ví, že mu rozumím, ví to, jen musí ještě sebe přesvědčit. Po smrti těla není jednoduché na sobě pracovat, není snadné se překonávat a přesvědčovat, proto nespěchám a zůstávám s modlitbou u Krista. Ani po smrti člověk nepozbývá svoji svobodnou vůli a zodpovědnost.

Po chvilce se mě sám chytá kolem ramen a začínáme pozvolna stoupat.

Tyto chvíle bývají doprovázeny u zemřelých, kteří v životě hodně trpěli, zvláštním napětím, nadlidským nutkáním konečně spočinout ve Světle, vypnout, ztratit vědomí. Moje služba spočívá také v tom, že jim to nedovolím. Držím je při vědomí, aby se neutrhli a mohli si tak ve svém vědomí užít svůj návrat. V těchto případech se musím obzvláště velmi ovládat a udržet svoji koncentraci v nejvyšší míře, jinak bych svůj úkol nemohl splnit.

Ještě dlouho před tím, než dosahujeme hranice Světla, po klidné cestě vzhůru, mi překvapivě a nezvykle v těchto případech, můj zemřelý děkuje. A než se rozloučíme, poděkuje mi ještě jednou za pomoc. To často nezažívám. On ví, že já vím, a já vím, že on ví také. Rozloučení s ním, když ho předávám do rukou Světlých, se nese ve znamení přehlubokého pochopení bez emocí a slov.

Sotva se oddám krásnému pocitu vděčnosti a zadostiučinění z právě odvedené práce, přijímám informaci, že se chystá ještě něco. Smrt nějakého jiného člověka mi má doplnit poznání. Najednou vím, že je to žena, žena muže, který dnes zemřel a kterého jsem právě doprovodil do Světla.

Kristovi světlí služebníci mě zpravují, že musím počkat. Sleduji svým vnitřním zrakem situaci a vidím, že žena je mrtvá, ale její duše dosud setrvává v těle. Ona si vzala život, spáchala sebevraždu, protože nechtěla zůstat bez manžela.

Nic se nemění ani druhý den, tedy včera, až teprve dnes, třetího dne po smrti,  vidím pojednou duši zemřelé ženy stát mimo její tělo a Světlí mi sdělují, že se mám dostavit, abych jí „pomohl”. Oni mi to neříkají přirozeně s uvozovkami, ty mohu napsat až zpětně, protože jsem měl přijít na to, že v tomto případě pomoci nemohu.

S modlitbou ke Kristu a prosbou ke Kristovým světlým pomocníkům o pomoc, s plným vědomím zodpovědnosti, se vydávám vstříc duši sebevražedkyně. Spolu se služebníky Světla stojím před duší ženy, která má v obličeji výraz snění, jako by byla zcela mimo realitu. Není to blažené snění, spíše tupá nepřítomnost.

„Vidí mě nebo vás?”

„Ne, nikoho nevidí, je v bezvědomí. Nás by ani vidět nemohla, i kdyby byla při vědomí. Tebe ano, protože jsi člověk.”

A nechávají mě, abych se jako v jiných případech pokusil zajistit její pozornost. Přibližuji se k duši zemřelé a snažím se jí přiložit ruku na krk. Moje dlaň ovšem projíždí jinou skutečností, než je duše ženy. Nemohu se jí dotknout. Necítím ji, jen vidím. Jako by v jejím případě vládla jiná pravidla.

„Nemůžeš jí pomoci. Pojď sem zpět a dívej se.”

Po chvíli se před mým duchovním zrakem na pozadí tmavého vesmíru, vlevo vedle obvyklého výstupu do Světla, vytváří úzké klenuté točité schodiště, jež opisuje kruh o velkém průměru, zůstává zahaleno ve tmě, a přesto je dobře vidět. Duše ženy se jaksi přirozeně vydává na cestu po schodech, jsouc jakoby táhnuta neviditelnou silou, avšak neklade žádný odpor.

Tyto schody vedou do očistce, v němž se duše ženy během několika málo okamžiků ocitá, jak mě informují Kristovi věrní služebníci. Zde se bude nějakou dobu učit vážit si života, než jí bude dovoleno vstoupit do Světla. Tato doba pobytu v očistci bývá u sebevrahů různá. Moje dosavadní zkušenosti s dušemi sebevrahů, jež jsem znal, navrátivšími se z očistce, a které jsem mohl odvést poté do Světla, mi dovolují napsat, že doba strávená v očistci může být dlouhá i několik pozemských let.

www.cestou-svetla8.webnode.cz/l/nebe-peklo-raj/