Stalo se v Třešti

Sedmého května roku devatenáctistého čtyřicátého pátého padá v Třešti za oběť zrádci na dvaatřicet nevinných lidí. Nyní po šestasedmdesáti uplynulých létech dostávám od Krista za úkol odvést duše, které na místě svého osudu stále setrvávají, a napsat o tom článek.

Svým duchem se pomaloučku snáším na širší prostranství u hlavní silnice. Nedaleko se nachází kostel a přímo u náměstí nějaká větší budova. Před ní vidím mnoho laviček, na nichž, a na zemi kolem, leží celkem jedenáct lidských duší. Vypadají příšerně, téměř nemohu uvěřit svým duchovním očím. Všechny tyto duše na mě působí jako vysušené mumie, jako by byly tvořeny jen z šedého obalu bez ducha, bez výrazu, bez života. Žádná se nehýbe a mě se zmocňuje pocit, že musí být i ve své duchovní podobě mrtvé. Je to sice v absolutním vyjádření nesmysl, ale tyto duše o sobě vůbec neví a pro sebe jsou jistě mrtvé. Vím, že mým úkolem zůstává je oživit a přimět k odchodu ke Kristu; zároveň cítím, že tento úkol ční nad moje lidské síly, a to zcela.

Ačkoli k těmto postupům v takové situaci obvykle nepřistupuji, musím už nyní požádat Krista o pomoc.

Po chvilce se začíná dít něco nečekaného. Shůry, jako by se samo Nebe otevřelo, se snáší obrovský sloup nadpozemského Světla. Vidím válec Světla o průměru asi dvanáct metrů, aby se do něj vešly všechny v prostoru na zemi ležící duše nebožtíků. Za několik málo okamžiků mizí duše uvnitř proudu Světla, jako by Jím byly nasáty, a celý sloupec se posune asi o tři metry do výšky tak, abych viděl pod něj na zem. Duše jsou pryč, až na jednu jedinou ve vzdáleném rohu vpravo; ta zůstává ležet na místě. Automaticky se jdu podívat, co se to děje a proč. Tato duše je z poloviny černá, od srdce až po hlavu. Nejsem teď schopen logicky uvažovat. Abych splnil úkol, snažím se duši přivést k životu, ale marně. Za chvilku z proudu Světla sestupuje jeden z Kristových pomocníků, sklání se k temné duši, bere ji do náruče a letmo, aniž by zastavil, povídá:

„Ta nepatří do Světla,“ a odnáší si ji na nově vytvořenou planetku na oběžné dráze pod jižním pólem, kde se všechny duchovně nezralé duše musejí dovyvinout, aby mohly v dalším životě žít na Zemi. Tato duše patří onomu českému zrádci, kvůli němuž přišly o život více než tři desítky nevinných lidí.