Taková normální procházka
Čerstvě napadený sníh měkce, s lehoučkým křupáním, povoluje pod tlakem bot a za sebou nechávám osamělou dráhu stop. Jako by na světě nebylo nikoho jiného; ticho lesa i jemňoučké, sotva slyšitelné, šustění padajících velkých vloček jen umocňuje dojem nekonečného prostoru příležitostí.
Ani dnes nejsem nikým ze svých jemnohmotných přátel pozván, a tak si s pocitem volnosti a svobody užívám každý krok. Nikdo se mnou nekomunikuje, nikdo se neukazuje mému vnitřnímu zraku. Několik málo kilometrů stačí k obnově duševních a duchovních sil, a proto dále nepokračuji, otáčím se a mířím svižným krokem k domovu.
Hned vedle cesty na jednom místě roste celkem dost vzrostlých smrků vedle sebe. Nevím, co mě to napadá, ale pojednou se mě po dlouhé době zmocňuje myšlenka vidět oživující bytosti všech těchto smrků v mém zorném poli najednou. Proto je velmi radostně a přátelsky zdravím, jako kdybych míjel skupinku lidských přátel, a přitom nezastavuji a pokračuji v rychlé chůzi.
Mému vnitřnímu zraku se ovšem najednou skutečně odhalují všechny bytosti viděných smrků. Vím, jak vypadá bytost smrku, proto zůstávám překvapen natolik, že musím zastavit a neskrývám svůj údiv.
Všechny bytosti smrků vypadají dnes velmi nepřirozeně, jako by byly oděny ve stejnokroj, který mě oslovuje křiklavou rezavou barvou a velmi bije do mých jemných očí. Nemohu zrak odtrhnout a musím se chtít ptát, co se to děje. Hned se mi dostává vysvětlení:
„Naše nepřirozená barva je dílem záření pět gé frekvencí. Spaluje naše jemná těla a stejně jako u zvířat a lidí ničí i nám také naše éterická těla. Vlivem tohoto záření se narušují vnitřní pletiva v kmeni, přestávají plnit své funkce a pomalu zevnitř umíráme.”
„Ale ostatní bytosti stromů, kaštanu nebo dubu, nevypadají jako vy, ...?” musím logicky namítnout.
„I na ně působí frekvence, ale my smrky jsme náchylnější k poškození, a proto dříve umíráme. Vidíš, že stále máme zelené jehličí, ale uvnitř jsme již téměř mrtví. Takto oslabení potom často sloužíme kůrovci za bydliště i zdroj potravy. Život ničící frekvence působí zevnitř našich hmotných těl, rozkládají naši dřevní hmotu, proto jsme uvnitř kmenů většinou i viditelně poškozeni. Tam, kde na Zemi působí frekvence cíleně, způsobují zahřívání kmenů stromů a následně požáry celých lesů.“
Rychle se loučím, ještě stačím udělat několik fotografií těchto smrků a pokračuji k domovu. Mojí vždy poslední zastávkou bývá dub, se kterým se vždy pozdravím. Dnes na mě ovšem čeká překvapení. Kolem stromu a v jeho okolí nemohu svým vnitřním zrakem přehlédnout několik desítek lidských duší. Je mi jasné, že sem jsou poslány, stejně jako bývají posílány k nám domů, aby se jim dostalo pomoci. Je vidět, že tito lidé nezemřeli před nedávnou dobou. Vypadají jako „přeživší” nějakého masakru, války nebo bitvy. Nacházím zde několik vojáků, také desetiletého chlapce, mnoho zanedbaných civilistů a také dva zhýralce, kteří se schovávají pod zvířecími kůžemi před chladem. Nikdo mě nevidí, vůbec neví, kde jsou, ani co dělají. Nejsou připraveni odejít ke Kristu a mým úkolem je, stejně jako vždy, jim pomoci konečně opustit jejich posmrtný prostor.
Náhle jeden muž, vypadá jako opilý, vyskakuje zpod kůže medvěda a v pravé špinavé ruce drží hlavu jiného muže, dává ji nad svoji hlavu a jako v pomatení mysli křičí na všechny strany:
„Já jsem mu ji uřízl, já jsem mu ji uřízl!!”
Nyní je mým úkolem s těmi dušemi začít pracovat, protože samy nejsou schopny vědomí sebe sama. Pro mě to znamená, že s každou duší musím osobně jednotlivě promluvit a nasměrovat ji; alespoň s těmi prvními, protože mám zkušenost, že ostatní se potom snadněji zařadí do davu a následují pohyb ostatních.
Začínám s desetiletým chlapcem, ten musí dostat přednost. Oslovuji ho a beru jej do náruče. Ostatní dva muži včetně vojáka nás následují. Slovy se snažím získat pozornost všech dalších, aby se zařadili a postupovali za námi. Kristus si za chvíli Sám ode mě přebírá chlapce, následuje ho řada jiných duší. Přes moje úsilí se mnozí loudají a někteří se nehýbou, protože vůbec netuší, co se děje. Zejména oba zhýralci pod kůžemi odmítají vstát, proto musím s každým zvlášť promluvit a osobně jim pomoci se zvednout. Kat se i teď odmítá vzdát své kořisti v podobě špinavé uříznuté hlavy a klidně i s ní směřuje v mém doprovodu ke Kristu.
Je mi hrozná zima z toho dlouhého stání na místě, a tak se s vědomím, že práci dokončím z domova, ubírám do tepla. Samozřejmě, jak předpokládám, devět ze třiceti čtyř zbývajících duší mě následuje do obýváku. Ty už jsou ale připraveny odejít, tak to s nimi jde rychle. Posledních dvacet pět duší si nepřímo vyžádá i pomoc mojí ženy, jinak bych jim sám musel věnovat celé odpoledne. Ve dvou se to lépe táhne.
Od Krista dostávám za úkol a dovoleno popsat moji běžnou procházku v článku.