Terezín

Dcera rodinné přítelkyně se vrací domů z dvoudenního školního výletu do Terezína. Hned první noc doma se v její rodině dějí podivné věci, které nedají nikomu spát, dokonce i pes vyvádí jako nikdy dříve.

Při duchovním zkoumání zjišťujeme, že se dcera domů nevrátila sama, ale s ní přichází i jedna duše dávno zemřelého člověka, muže, který zahynul v Terezíně ve válečných létech spolu s mnoha ostatními vězněnými. Tento muž se stává vyslancem všech dalších dvou set padesáti duší, které byly násilně ze svých hmotných těl vypuzeny a dosud setrvávají v Terezíně, na místě své poslední pozemské smrti. Vyslanec má přivést pomoc.

Osmdesát let už uběhlo od doby, kdy všichni tito lidé nepřijali svoji smrt jako Boží vůli, a proto se ztotožnili se svým obrovským strachem, zničujícím hněvem a nenávistí, slabozrakou pomstychtivostí, nebo i jinými negativními emocemi a stavy mysli, jako jsou pocity křivdy a nespravedlnosti. Mnozí z popravených nebo zmučených nechtěli opustit své rodiny a rodinné příslušníky, toužili se s nimi ihned po smrti znovu setkat, což ve většině případů nebylo možné, proto nemohli opustit Zemi. A když se spolu po létech sešli, jejich přetrvávající ublížené naladění vůči svým vrahům, Pánu Bohu či Kristu jim nedovolilo oprostit se od místa a stavu jejich posledního skonu. A tak ještě dnes, už osmdesát let, zůstávají doslova svými vlastními vězniteli.

A pro nás se od Krista otevírá další úkol i těmto zemřelým pomoci, a zdá se, že vyslancova mise plní svůj účel.

Sotva začnu s modlitbou, před mým vnitřním zrakem se otevírá venkovní nehostinné, do pološera zahalené místo, až se téměř nedokážu zorientovat. Polotma se stává tak nepříjemnou, že musím poprosit Krista o světlo. Během několika sekund se jakoby rozednívá a denní světlo zaplavuje a ozařuje vše, co jsem ani netušil. Neutěšené venkovní nádvoří obehnané vysokými zdmi je zaplněno dvěma sty jednapadesáti dušemi lidí. K mému úžasu všechny stojí seřazeny ve dvojstupu tak, že se zástup vine jako had fronty lidí při odbavení na letišti. Nikdo se netlačí, nikdo nemluví, jako by každý věděl, co ho čeká, že konečně půjde domů. Nemohu uvěřit, že zde dokázali vyvinout takovou svornost. Jak vědí, co bude následovat? Jak to, že už stojí seřazeni ve směru odchodu ke Kristu?

Mému pozorujícímu oku nemůže ujít ani další skutečnost. Většinu čekajících duší zemřelých totiž představují muži. Žen tu stojí výrazně méně než mužů, a dětí ještě méně. Ty bych spočítal na prstech jedné ruky. Všichni přítomní nesou ve svých tvářích vážný výraz, výraz očekávání a soustředění. Jako by se soustředili, aby se nedopustili zase nějaké chyby, kterou jistě nechtějí opakovat. Jejich napětí by se dalo krájet, a že jim jde o život, je nepochybné. Tolik můj letmý první pohled na situaci.

S modlitbou ke Kristu se spouštím mezi ně. Vše se jeví tak přirozené a samozřejmé, že veškerá komunikace probíhá lehounce a telepaticky. Za chvíli se před začátkem zástupu objevuje točité schodiště, po němž začínají stoupat první ze seřazených zemřelých; nahoře, poté co každý schod svýma nohama musí zatížit, aby jejich duším ulevil a vehnal slzy do zemřelých očí, stanou před dvoukřídlými dveřmi, které se nyní obě otevírají. V nich se Světlem za Sebou je každou osobně vítá a Svým objetím přijímá Kristus.

Z pohledu pozemského času jde o proces velmi zdlouhavý a zástup postupuje samozřejmě velmi pomalu. Nesprávné představy o duchovních světech a zejména nevědomost o změnách ve vesmírném prostoru v posledních měsících začínají čekající duše naplňovat neklidem. „Kam to vlastně jdeme? To přece není Ráj? Takhle nevypadá cesta do Ráje? Nejdeme do Pekla? Máme ještě trpět?“

S takovými otázkami a zřejmým rozladěním se všichni čekající na spásu zastavují ve svém postupu ke Kristu a obrací se teď čelem ke mně. Seskupují se kolem mě v kruzích a dožadují se odpovědí a vysvětlení. Z jejich tváří čiší strach, obavy, hněv, osočení, ale také agrese.

Z Milosti od Krista jsem schopen v této situaci zachovat lásku; žádná ani počtem znásobená síla jí nemůže otřást. Zachovávám naprostý klid a vnímám Světlo, které ke všem nese vysvětlení situace. Lidskými slovy bych vše vysvětloval hodinu a stejně by to nestačilo, ale tento přenos informací Světlem je rychlý, okamžitý a stejně tak rychlý je i výsledek. Všichni přijímají nejen informaci, ale i zkušenost, že jdou ke Kristu, že On Sám je přijme. Vědí už, že situace na Zemi je zcela mimořádná a že se spolu s Kristem budou podílet na pomoci ostatním zemřelým, jejich duším, spolu s dalšími zemřelými lidmi, kteří takové pomoci bližním budou schopni.

Po chvíli se všichni naplňují Světlem a uklidňují se. Znovu vytvářejí zástup po dvojicích a pomaloučku a trpělivě čekají, až na ně přijde řada a i oni pocítí Boží Milost.

Po několika desítkách minut ke mně přichází šest mužů, kteří nesou tři ležící muže. Říkají, že tito jejich přátelé jsou mrtví, že už dávno zemřeli, a co s nimi mají dělat.

 Dokud žijeme na Zemi v těle, jsme přesvědčeni, že duše je nesmrtelná a po smrti těla budeme dále pokračovat v životě. Jenže tak jednoduché to není. I po pozemské smrti lze najít druhou smrt, věříme-li, že po smrti nás nic nečeká, že jsme jen tělem, nebo jsme-li pevně přesvědčení, že bez nějakých předmětů lpění nemůžeme žít. Taková přesvědčení nám přivodí i po smrti ztrátu vědomí a může se zdát, že i duše umřela. Ona ovšem jen ztratila své vědomí, protože jsme ho předtím utopili v pomíjivosti.

Přistupuji k těm třem „mrtvým“ mužům a s vědomím nesmrtelnosti duše prosím Krista o jejich vzkříšení. Nadpozemské Světlo od Krista se okamžitě snáší na těla bezvládných duší a prostupuje jimi. Po chvíli se všichni tři probouzejí do svého vědomí a kolem zavládne upřímná radost.

Mezitím se zástup posunul o velký kus a na nádvoří zbývá už méně než polovina duší. Jako jedněch z posledních si nyní všímám tří dlouhovlasých vyhublých a zarmoucených žen, z nichž každá na svém předloktí nese své mrtvé dítě. Nebyly svědky událostí vpředu před nimi, proto nevědí, že není důvodu pro jejich smutek a žal. Přicházejí ke mně s letmým pohledem, ničeho ode mě nežádají, a postupují pomalým krokem k cíli své pozemské posmrtné pouti. S modlitbou ke Kristu jim vstupuji do cesty a beze slov čekám na zázrak Milosti. Protože ony samy chtěly vidět své děti mrtvé, protože nevěřily v nesmrtelnost jejich duší, stalo se podle jejich víry. Za děti odpovídají jejich rodiče i po smrti. Světlo od Krista ovšem nyní probouzí kojence k pláči a křiku a i jejich dosud do sebe uzavřené matky ožívají v Milosti. Okamžitě reagují svojí spontánní radostí a mateřskou láskou a přijímají Kristovu Milost jako zázrak bez výhrad, otázek a pochybností, jak to snadněji než muži dokážou duše žen.

Po dalších několika desítkách minut prochází celý zástup dvou set padesáti jedné duše dveřmi a náručí Krista. Další pozemské lidské osudy se uzavírají, aby v nich lidé poznali Krista v Jeho Milosti a Lásce; aby po ničem jiném už neměli nikdy chtít toužit.