Úplňkové setkání

Dříve než začnu s příběhem, musím předeslat, že se vše událo  čtrnáctého září po ranní kulminaci úplňku ve znamení Ryb, a odkazuji čtenáře na některé dřívější články o stromech, jejich druzích a střežení bran a vstupů  do jemnohmotného  podzemí.  (www.duchovni-zivot.cz/clanky)

I tohoto příjemného slunečného dne si dopřávám lesní procházku. Tentokrát se mě ovšem zmocňuje nepříjemný pocit duchovní svobody, že nic nemusím. Obracím se tedy na Kristovy světlé služebníky a ti mi dávají na výběr. Nemusím duchovně dělat nic nebo mohu pokračovat v cestě do údolí. Samozřejmě pokračuji po známé cestě a snažím se být maximálně duchovně pozorný a bdělý.

Na samém dně údolí, které cesta kolmo překonává, nedaleko potoka na kraji louky stojí osamocený jírovec. Známe se velmi dobře, téměř vždy se tu potkáváme, nečekal jsem proto od něho nic mimořádného.

Tentokrát se můj vnitřní zrak otevírá už dvacet metrů před stromem. Vidím tři metry vysokou mužskou bytost kaštanu v pestré zářivé zelené uniformě myslivce s kloboukem a hnědou pletí a kůží na rukou, jak vystupuje ze svého kmene, staví se mi do cesty a s pozdravem mi rukama ukazuje směr dovnitř do stromu.

„Běž dovnitř.”, a s úsměvem mě pobízí k pohybu bez váhání. Vím, že právě tento strom střeží bránu do podzemního světa, proto přemýšlím, co asi bude následovat. Nedůvěřivě a pomalu vcházím do jiného světa, nechávaje se následovat hostitelem.

Cesta nebo spíše chodba se mi jeví úzká a míří přítmím stále do nižších poloh. Sestupujeme dlouho a  rychle. Pozvolna začínám vnímat celou Zemi zevnitř. Pro nedostatek světla, není mnoho vidět, jen cítím teplo a rozlehlý vnitřní zemský prostor rozdělený na vrstvy,  jako je známe třeba u cibule. Stále míříme dolů obrovskou rychlostí. V jedné vrstvě vidím světlé „město”. Můj průvodce mi říká, že nejde o město, ale o životní prostor. Odvažuji se přijít blíže a vidím, že toto světlé místo je tvořeno světlými, mléčně bílými, hladkými těly člověku podobných bytostí. Jejich výrazy ve tváři nezáří štěstím a moje zvědavost je nutí k vysvětlení:

„Dříve jsme žili na povrchu s lidmi, ale dnes už nemůžeme. Energie a vyzařování člověka by nás zabilo. Žijeme tu skryti před lidmi v ochraně Země.”

Mám pocit, že více teď vědět nechci a ani nemám. Můj stromový průvodce mě opouští a v loučení říká, ať pokračuji dále dolů až do středu Země.

Po cestě v sestupu vnímám desítky dalších úrovní či vrstev osídlené nejrůznějšími bytostmi. Z nějakého důvodu ovšem nezastavuji a mířím pořád dolů. Pohyb není můj, jsem pohybován.

Nečekaný všudypřítomný hlas mi náhle sděluje, že se blížím do středu Země. Vyhlížím zemské rozžhavené jádro, ale nevidím žádnou záři ani žár. Naopak. Ocitám se v prosvětleném šedém, řekl bych v kovovém, světě, kde je ještě příjemněji, než mi bylo po cestě sem. Pohyb se zcela zastavil a já vím, že se ocitám v srdci Země,  a že je to Země, jejíž hlas slyším. Čas ani pohyb tu vůbec nelze vnímat, jen ticho, teplo  a neskutečný nadlidský všudypřítomný cit lásky a pocit blaženosti. Vše se projevuje v dokonalosti  jediné momentální skutečnosti. Celou svojí duší začínám také zvolna vnímat nepředstavitelné a dokonalé spojení s celým vesmírem, se všemi jeho částmi, a uvědomuji se jako jeho neoddělitelná součást; tak je Země propojena s vesmírem. Vidím celý vesmír i spojení Země s ním.

Po chvíli, kdy zcela přirozeně opětuji darovaný cit Zemi, se stane něco neskutečného. Celá Země, uvnitř níž se nacházím, mizí před mýma očima. Veškerá „hmota“ nade mnou a kolem mě, prostor, kde dosud setrvávám, se doslova odhmotňuje a přestává být projeven. Dokonce já sám, tedy moje jemnohmotné tělo, mizí. Jediné, co ze mě zůstává, je mé neviditelné vědomí. Okolní vesmír také mizí, přestává být na této úrovni jemnohmotnosti projeven. Všude je úplná prázdnota, nic.

Náhle se ovšem před  mým  vnitřním zrakem, v tomto nyní  neprojeveném „hmotném” vesmíru, objevuje něco neuvěřitelného. Sedm obřích bytostí se tyčí v prostoru vesmíru a doslova jej celý svými těly a svým vyzařováním vytvářejí. Jejich gigantická velikost je ohromující. Stojí, jsou podobné člověku, oděné v dlouhých pláštích s kapucí, a jejich těla a záře tvoří veškerý tmavě modrý vesmír se svými planetami, galaxiemi a vším, za co dnes vesmír považujeme. Tyto bytosti jsou samy vesmírem a s nadsázkou lze říci, že představují duši vesmíru. Při pohledu na ně se jimi vytvářený vesmír jeví jako konečný, shora ho zdobí ohraničení jasnou světlou zakřivenou linií, jež vytváří dojem kulatosti celého vesmíru. Nad touto ostře světlou hranicí lze vidět už jen Světlo.

Při pohledu na celé toto dílo se cítím jako nic. Můj subjektivní dojem ještě umocňuje vědomí, že jedna z těchto sedmi bytostí je Slunce a druhá Země. Ostatní planety naší sluneční soustavy nemají svoji bytost.

Přestože jsem uchvácen velkolepostí nabízené podívané, nemohu se zbavit dojmu smutku a očekávání z vesmírných obrů. Otázku ani nemusím položit, a ihned se mi dostává odpovědi od bytosti Země:

„Celý vesmír je vyzářen Bohem, Stvořitelem, jako dokonalý. Jelikož On sám je dokonalý, i Jeho vyzáření je dokonalé, protože z Něho vychází.”

Snažím se doplnit výklad Země:

„Takže, je-li  člověk součástí vesmíru, je tedy také vyzářen Bohem k dokonalosti.”

Bytost Země ovšem vysvětluje:

„Člověk je sice součástí vesmíru, není ale Bohem vyzářen, nýbrž je stvořen jako lidský duch k Jeho obrazu se svobodnou vůlí a umístěn do vesmíru na Zemi.  Tento odlišný původ propůjčuje člověku obrovskou moc i zodpovědnost.

Svojí dokonalosti, jíž má od Boha, se člověk dobrovolně na své cestě vývoje vzdal. Tím narušil dokonalost Země a celého vesmíru. My a celý vesmír s námi, čekáme na člověka, že napraví svoje chyby, že se vrátí k Boží dokonalosti a Boží vůli. Stav, jaký musíme zažívat, tíží celý vesmír a naplňuje nás smutkem a toužebným očekáváním změny. Snažíme se přirozeně člověku pomáhat, proto ve svém  úsilí o návrat k Bohu nikdy nebude sám.

Boží vůle je dokonalá. Lidé musejí přijmout svoji zodpovědnost a svoji úlohu člověka ve vývoji vesmíru. Kristus jim přináší největší a nerychlejší pomoc. Čím více lidí dobrovolně projde trvalou vnitřní změnou svých duší pro Krista, tím rychlejší bude návrat celého vesmíru  k Boží dokonalosti. Pokud se lidstvu podaří překonat nástrahy duchovního vývoje, jeho nově nabytá dokonalost může vést ke zrušení oné ostré světlé  hranice mezi vyzářeným vesmírem a Bohem, tedy mezi námi a zdrojem Světla, a k trvalému propojení Stvořitele s Jeho  stvořením.”