Vánoční nepohádka

Letošní Vánoce vítáme obzvláště s radostí, protože velice toužíme svátky i těch pár dní do konce roku strávit v klidu a odpočinku s našimi dětmi. Shůry rádi přijímáme výzvu k přestávce od práce, abychom si mohli dopřát obnovu sil.

Avšak již na Boží hod ráno mi žena hlásí:

„Dostala jsem informaci, že se máš věnovat té události v Praze. Střelec na fakultě. A má být pomoženo mrtvým. Jo a taky máš o tom všem napsat článek.”

Tak, a je to. Instinktivně se té kauze vyhýbám v naději, že mě mine. Tuším potíže, a navíc v době, kdy k osudné střelbě dochází, jsem zahlcen jinou prací. Ale nyní mám volno a nový úkol od Krista si žádá splnění. Proto neváhám a ihned se pouštím do práce.

Sotva zavřu oči v modlitbě ke Kristu, otevírá se mému vnitřnímu zraku obraz duší zemřelých lidí po střelbě. Vidím i duši obviněného mrtvého střelce.

Po modlitbě prosím Krista, jak jsem zvyklý, o pomoc obětem, aby snesl Svoji Milost na jejich duše. Zároveň je všechny oslovuji, ať se otevřou pomoci od Krista. Náhle vnímám neobvyklý úkaz. Shůry se snáší milostivý oblak bílého Světla na všechny duše obětí zároveň a vytváří zvláštní láskyplný tlak, nebo spíše tah, jako by je chtěl ponouknout k pohybu vpřed, vzhůru ke Kristu. Tato Milost dnes nečeká, až se každá duše rozhodne a sama vykročí v hledání ke Kristu. Nabídka pomoci přichází přímo až k nim a každou duši nadlehčuje, nadnáší a pozvedá vzhůru v úžasné podívané. Žádná se nebrání této nabídce láskyplné pomoci, až na jednu duši ženy. Kromě ní všechny duše obětí končí během několika následujících hodin v náručí Krista.

Ovšem duše ženy zůstává tvrdošíjně jakoby přibita na ulici v místě smrti svého těla a odmítá odejít. Samozřejmě zaujímá oprávněně místo v mojí pozornosti. Přistupuji tedy k ní a už z dáli vnímám její zjitřené emoce. Nespokojenost, nesmíření, hněv a nepochopení toho všeho, co a proč se vlastně stalo.

Jasně si uvědomuji skutečnost, že tady nechce zůstat, ale touží mi nutně něco sdělit, protože nyní vidí, že má komu. Potřebuje se podělit, než využije možnosti pomoci od Krista.

Její duše se obrací ke mně a popisuje skutečnosti, které zažila před smrtí. Zároveň mi je předkládá ve formě obrazu a děje.

Jde po ulici. Náhle k ní přistupuje cizí muž a zastřelí ji. Pak střílí po dalších lidech, zatímco jiný muž střílí z budovy fakulty.

„Ano, mě zabil muž na ulici. Ne ten obviněný z budovy. Byli tedy dva,” chrlí na mě duše mrtvé ženy.

Projevuji pochopení a opakuji po ní vyřčenou myšlenku, abych ji ujistil, že rozumím. Žena se pozvolna uklidňuje, a nakonec se i ona s nově nabytou úlevou nechá nadnášet v náruči Milosti, aby společně s ostatními zabitými v několika následujících hodinách pozvolna opustila Zemi.

Nevyhnutelně se teď moje pozornost obrací k duši mladého čtyřiadvacetiletého střelce z fakulty. Jako by na mě čekala. Avšak jí se nabídka pomoci a Milosti od Krista nedotýká. Stojí jaksi stranou všech obětí i snášejícího se Světla a třese se. Směsice nejrůznějších emocí jí zmítá a strhává vědomí do kolotoče rozčarování, lítosti, hněvu, vzteku, deziluze a strachu.

„Oni mě zabili! Zradili mě! Zneužili mě! Podrazili mě!” překotně ke mně mluví duše mrtvého vraha.

„Nerozumím ti, jak tě zabili? Kdo tě zradil?” ptám se, protože stále tápu.

Pojednou se mi znovu otevírá vnitřní zrak službě jeho slovům a vidím cizího muže na fakultě, jak popravuje nějakou zbraní našeho obviněného střelce. Ten to nečeká, padá k zemi a jeho duše je překvapením bez sebe.

„Měl mě krýt,” pokračuje zavražděný vrah, „zradili mě. Dohodli jsme se, že zastřelím maximálně pět lidí, že to pro efekt bude stačit. Pak zmizíme v panice v davu a bude o nás postaráno. Policie byla záměrně zavedena na špatnou stopu.”

„Kdo tu hromadnou vraždu naplánoval a co bylo smyslem?” musím se dále ptát.

„Jde o příkaz z nadnárodních míst. Cílem je zbavit lidi zbraní, aby se nemohli bránit v nové evropské multikulturní společnosti a neohrožovali nové spoluobčany a vládní představitele.”

„Proč jsi souhlasil, že budeš zabíjet?” nemohu to pochopit.

„Byl jsem ochoten zabít pět lidí pro vyšší věc. Více ne, a také jsem více nezabil. Věřil jsem evropské politice. Ale teď jsem to pochopil.”

A znovu mi jsou ukázány obrazy jeho vnímání.

Jako by náhle prozřel, najednou pochopil, uvědomil si, že vše se děje za účelem eliminace našeho národa, protože se nás bojí. Vrah se opravdu pod tíhou prozření kaje, lituje upřímně svých činů vražd a uvědomuje si hrůznou duchovní zátěž, kterou si přivodil.

„Píše se, že jsi zabil svého otce a také muže a dvouměsíční dítě v Klánovicích.”

„Svého tátu jsem nezabil,” odpovídá duše mladíka a zároveň vidím vnitřním zrakem tajemného muže jako skutečného vraha jeho otce. Takže mluví pravdu. Duše otce nepotřebuje pomoci.

„Muže s dítětem v Klánovicích jsem také nezabil. Nevím, kdo je zabil, ani kdo zabil mého tátu.”

Jako vrah dítěte a muže v Klánovicích se před mýma očima objevuje silueta neznámé ženy. Na místě vnímám atmosféru prosycenou silnou žárlivostí, hněvem a touhou po pomstě.  Zabitý vrah opět mluví pravdu. Duše obou obětí jsou již u Krista a také nepotřebují pomoci.

Nyní se ženou dostáváme informaci, že duše mladého vraha má směřovat do očistce, Milost jako u jiných zabitých duší se ho netýká.

Nemohu jinak, než se pomodlit i za jeho duši a poprosit Krista o Milost i pro něj. Zároveň se mu snažím vysvětlit a poradit, co by měl udělat. Není to jednoduché, protože zemřelý člověk neuvažuje v nových situacích racionálně, proto je nutné působit na emoce.

„Věřím všemu, co mi říkáš, i tvé lítosti z toho, co jsi třeba v dobré víře či přesvědčení udělal. Ale zabil jsi několik lidí, zničil jsi život nejen jim, ale i jejich blízkým, rodinám. Proto tě, prosím, omluv se jim, všem i jejich rodinám. Popros je upřímně všechny za odpuštění, protože teď si uvědomuješ svoji chybu. Pros co nejopravdověji Krista o Milost za své činy a vyjádři Mu nejupřímnější touhu sloužit dále už jen Jemu a Boží vůli. Zároveň popros Krista o Milost pro všechny zavražděné.”

Na 2. svátek vánoční se mám opět věnovat obětem i duši mladého vraha. Dopoledne shledávám všechny duše obětí u Krista, spočinuly tak v Jeho Milosti. Ovšem mladík dosud nemá vyhráno. Stále prosím Krista o Milost a chlapce se snažím ze všech sil podpořit v úsilí zasloužit si Kristovu Milost, pořád mu opakuji slova modlitby a pokání, aby na něco nezapomněl, kontroluji jeho stav duše, aby nepolevoval v upřímnosti, a hlavně, aby nezapomínal na prosbu ke Kristu o Milost pro všechny oběti a jejich rodiny. Hodiny se vlečou. Až teprve v 18 hodin večer dostávám povolení od Krista přivést duši nerozvážného mladíka k Němu. Nyní vím, že se chlapci dostalo Milosti a že i on o tomto vánočním svátku nastoupí svoji novou cestu ve službě Kristu, a to i v příštích vtěleních na Zemi.