Varování potřetí

Při páteční rodinné vycházce procházíme po louce kolem okraje lesa. Po chvíli slyším hluk běhu mezi stromy a všichni vidíme vyplašeného srnce s mladým parožím v lýčí, jak se snaží utéci a zmizet mezi stromy. Jenže nějak nelogicky náhle sudokopytník zamíří k nám a nedaleko před námi přeběhne cestu, po níž kráčíme, aby se pokusil nalézt útočiště v holém poli na druhé straně. Po pár desítkách metrů se zastavuje, otáčí se na nás, jako by nám jeho duše chtěla něco říct. Nevěnuji tomu pozornost, ale doma dostávám úkol od služebníků Krista spojit se s králem říše zvířat, což byl smysl našeho setkání se srncem.

Horus, jak zní jméno vládce království zvířat i jednoho ze sedmi stvořených vesmírů, mě po dlouhé době zve k sobě domů. Často sem mohu doprovodit domácí zvířata, zejména psy, když podstupují duchovní léčení a opouštějí při něm svá hmotná těla, aby zamířila sem do své domoviny se zregenerovat a duševně zotavit.

Dnes je mým průvodcem sám velký Horus tak, jak si ho pamatuji ze svého prvního setkání v tomto vesmíru. I dnes na mě působí celá říše zvířat poněkud ve stínu, jako by se nacházela v přítmí, kde převládá příjemná hnědá barva. Jednotlivé duše zvířat, které pokročily ve svém vývoji a staly se individualizovanými, stojí vždy na začátku tohoto obřího vesmírného prostoru. Vypadají jako velcí obří lidé s hologramy kolem hlavy, jež jejich dušemi prostupují, a udávají tak své poznávací znamení. Díky tomu rozlišuji duše krav, koní, psů, prasat, i větších zvířat jako jsou třeba sloni. Všechny tyto duše stojí jakoby seřazeny vedle sebe a vypadají velmi smutně, avšak svobodně. Nesetkáváme se poprvé a zdravíme se navzájem; poznávám i duše krav, které znám z jejich hmotného života a které už byly zabity.

Horus mě stále vede vpřed, nezastavujeme se. Procházíme mezi stovkami duší, přesto se mi zdá, že jich je nějak málo.

„Není nás málo,“ odpovídají všechny duše jakoby najednou, „je nás zde stále více, protože se už nemusíme rodit a sloužit člověku. Nemusíme už vstupovat do života plného násilí, smutku, žalu a smrti. Jsme osvobozeny.“

To mě těší a naplňuje radostí. Nyní se při našem postupu dostáváme do oblasti, kde už to neznám a kde se shromažďují skupinové duše. Přidává se k nám Thovt, král říše ptactva, a ukazuje mi skupinové duše zejména malých zvířat, jako jsou slepice, kachny, husy, krůty. I skupinové duše mají lidskou podobu s hologramem, která se jeví jakoby v nekonečných množstvích, přestože zůstává jedinou. U zvířecích duší nelze dobře určit pohlaví. I zde slyším skupinovou řeč:

„Už nemusíme sloužit člověku.“

V tomto přeplněném a snad nekonečném prostoru mi Horus povídá:

„Napiš potřetí lidem, že maso všech zvířat jim dnes přináší smrt, jak tělesnou, tak duchovní. Hmotná těla zvířat, ani produkty z nich, nebudou sloužit za potravu člověka budoucnosti. Duchovní růst člověka, potřebný nyní pro budoucnost, vylučuje vše zvířecí z jeho jídelníčku.“

Pokračujeme dále pro mě v neznámém nekonečném prostoru plném neuvěřitelných druhů skupinových duší zvířat. Působí na mě jako celá lidská civilizace. Po dlouhé době přicházíme do míst, kterým nemohu uvěřit.

Najednou jakoby hnědá pevnina zvířecího vesmíru končila a přede mnou se rozlévá nekonečný modrozelený oceán, moře. Celý zevnitř svítí nádherným bílým světlem a láká mě vstoupit, ponořit se. Nemohu téměř odolat. Vtom k nám zleva přichází další veliká mužská bytost s plnovousem a trojzubcem v levé ruce. Už jsme se kdysi při nějaké příležitosti setkali a vím bezpečně, že zase hledím do tváře Neptuna.

„Ano, známe se. Nejmenuji se Neptun, to mě lidé špatně pojmenovali. Mé jméno je Pos-Seidon a znamená První stvoření zvířat, protože všechna zvířata začínají svůj život v moři. Následuj mě.“

A už spolu mizíme pod hladinou teplého moře. Nedaleko břehu začíná nečekaný bohatý vodní život. Všude kolem mě se vznáší duše větších ryb, jako jsou tuňáci, žraloci a mnoho jiných, které neznám. U těchto individualizovaných duší mohu rozlišit jasně pohlaví; vidím, že duše tuňáků mají ženskou a duše žraloků mužskou podobu. Vypadají oboje jako lidské se zvířecím rybím hologramem a s tím rozdílem, že místo nohou mají jednu velkou ocasní ploutev. Všechny bez výjimky ve vodě jakoby stojí, vznáší se vertikálně. Plavou ve stejných rozestupech kolem mě a naráz ke mně mluví stejnou řečí:

„Život s člověkem pro nás skončil. Už nebudeme žít na Zemi ve vodě, která je plná jedů a smrtícího záření. Nemusíme se dále nechat vybíjet a mučit člověkem.“

Můj průvodce mě vede hlouběji do vesmírného moře, aby mi ukázal, stejně jako Thovt na souši, i skupinové duše ryb. Všechny vypadají podobně jako individualizované, opět s tím rozdílem, že se nekonečně replikují a zároveň vypadají jako jedna. U těchto druhů rybích duší ovšem vnímám veliké rozladění. Jako by se nacházely před nervovým zhroucením.

„Život na Zemi se pro nás stává zcela nemožným. Nechceme už podstupovat násilí od člověka, ani život ve smrt přinášející vodě. Naše hmotná těla jsou otrávena jedy a poškozena silným zářením. Proto také všem lidem, kteří jedí naše těla, neseme zhoubu.“

„Nevidím nikde duše delfínů a velryb?“ obracím se na Pos-Seidona.

„Všechny duše delfínů a rybích mořských savců jsou vtěleny na Zemi. Je jich nedostatek, proto jsou nahrazovány bytostmi z galaxie Andromedy, která spadá do vesmíru Thiá-Math. Podle potřeby přijímají povolání k vtělení.“

„Jak může nastat nedostatek duší delfínů a velryb?“ ptám se zvědavě.

„Zpomalený a nepředpokládaný duchovní vývoj člověka si žádá větší množství těchto druhů duší,“ uzavírá mé poznávání vesmírného oceánu muž s trojzubcem.

Tím končí i moje návštěva ve vesmíru Horus, říši a domově všech zvířat. Její poselství nabývá na zřejmosti.