Velikonoce jsou zase tady

Opět po roce máme před sebou možnost připomenout si vlastní nedokonalosti, zpytovat svědomí a posunout se třeba o kousek ve svém lidském duchovním vývoji vpřed.

Na pozadí Velikonoc, tradičně spojovaných s koncem pozemského působení Syna Božího v hrubohmotném těle na Zemi, se vnitřnímu zraku otevírá naše lidská společnost před příchodem Krista ve značně zuboženém duchovním stavu plném církevních dogmat a demagogie, nesprávného chápání skutečného poslání člověka.

Hrozící nebezpečí velikého úpadku a zkázy bez možnosti změny k postupu a záchraně lidských duchů vedlo ve světovém dění k jedné z největších obětí od Boha Otce, našeho Stvořitele.  Touto obětí, vysláním části Sebe, Boha, Syna Božího, do hlubokých hrubých zemských končin vesmíru nám nabídnul možnost přijmout Jím přinesenou Pravdu. Měli jsme tak možnost skrze přijetí Pravdy udělat velikou vnitřní změnu k vlastní záchraně.

Lidský duch má od svého Stvořitele svobodnou vůli a s ní spojenou zodpovědnost. Nejinak tomu je i s přijímáním Pravdy, Syna Božího.  Místo toho, abychom Kristem ztělesněnou Pravdu přijali, abychom jednali a žili podle ní, jsme ji ze svojí svobodné vůle odmítli. Odmítli jsme ji tak dokonale, že jsme ji nejen zesměšnili, ale také ji mučili a nakonec brutálně zavraždili.

Korunovací lidské domýšlivosti je ovšem naše vlastní přesvědčení, že Bůh to tak chtěl, že naše bohovražda je Jeho chtěnou skutečnou obětí a předem zamýšleným Božím aktem Jeho vůle, při němž došlo k trvalému spojení Boha a člověka, z něhož pro lidské duchy vyplývá zaručená spása. To je žel smrtelný omyl.  Ježíš nezemřel za naše hříchy, ale pro naše hříchy, my jsme ho zabili.

Kristus při své pozemské pouti poznal stav lidské společnosti a věděl, co a proč ho čeká. Proto také předjímal budoucí dění  a zmiňuje jinou budoucí pomoc od Boha Otce  - Syna Člověka. Zde jsme opět neporozuměli, že Syn Boží a Syn Člověka není jedna a tatáž bytost – Ježíš Kristus jako Syn Boží a Duch Svatý jako Syn Člověka.

Velikonoce ovšem námi spáchanou vraždou Syna Božího teprve začínají. Slavíme Jeho zmrtvýchvstání jako příslib či důkaz naší vlastní nesmrtelnosti. Opět se mýlíme, jestliže se domníváme, že Kristovo mrtvé zmučené fyzické hrubohmotné tělo po třech dnech ožilo. Kristus nevstal z mrtvých ve fyzickém těle. Zmrtvýchvstání proběhlo transformací fyzického těla na tělo jemnohmotné, a toto mohl Kristus opakovaně zhmotňovat a ukazovat se tak fyzickým očím vyvolených.

Vědění o posmrtném životě Kristově je pro nás, stvoření Boží, už 2000 let skutečností, že život smrtí fyzického těla nekončí, je naší nadějí na život věčný, život ve Světle, v Kristu, a zároveň nás nutí si chtít takový život zasloužit.

Krásné Velikonoce.