Vesmír promlouvá

Slunečné únorové odpoledne mě nutí zvednout se a vyrazit po delší době do lesa. Hledím do slunce v místech, kde bych ho nedávno skrze koruny smrků mohl jen tušit, ovšem dnes se mi nabízí v plné síle a velikosti nad nesčetnými pařezy a hromadami suchých větví.

Pro samé kochání bych málem přeslechl a ignoroval pozvání od Kristových služebníků k Plejáďanům a Matce Zemi, proto honem pospíchám, abych nepřišel pozdě.

Před podzemním městem jsem uvítán nejen světlými přáteli, ale čeká s nimi i vládkyně Země. Sotva se pozdravíme, rychle mě směrují kolem města zprava dozadu do velkého prosvětleného areálu, kde jsem dosud nikdy nebyl. Působí na mě jako autobazar u silnice, protože všude, kam moje oko dohlédne, jsou zaparkována vesmírná plavidla.  Jejich počet, stejně jako různost v barvách, velikostech a provedeních, mě omračuje. Uvědomuji si, že Plejáďanů je dnes kolem sta tisíc včetně nově narozených dětí, tak asi tohle všechno potřebují.

Náčelník mě a Matku Zemi vede někam doprostřed parkovací plochy, kde vybírá jednu menší kosmickou loďku, která vypadá, stejně jako naposled, jako velký supermoderní motorový člun. Pohodlně se ve třech usazujeme a hned vzlétáme. Jsem ujišťován, že poletíme kousek, respektive ne dlouho. Skutečnost, že dnes letíme všichni tři spolu, dává dnešnímu výletu zvláštní punc originality.

Veškeré toto mé prožívání působí neskutečně nenásilně a přirozeně, že se až divím, že je něco takového vůbec možné. Moje tělo dnes  sedí v teplákách v záři slunce na hromadě smrkových  klád bez kůry a duch se zatím vznáší ve člunu nad Zemí s Plejáďanem a jednou ze sedmi nejvyšších vesmírných bytostí.

Letíme zvolna a stále zrychlujeme. Před sebou poznávám Mars, vidím jasně jeho povrch a trochu se mi nechce přistávat zrovna tady. Jsem ovšem ujištěn, že sem neletíme, a míříme k Jupiteru. Jakmile i ho mineme, náhle stáčíme  šikmo dolů mimo rovinu sluneční soustavy a pod úhlem asi dvaceti stupňů ji obrovskou rychlostí opouštíme. Všude cítím jemné intenzivní vibrace a monotónní zvuk této části vesmíru. Není to jeden tón, ale celá škála různých tónů, které znějí najednou v nepřetržitém, nepřerušovaném zvuku. Takový zvuk na Zemi nelze slyšet. Snad  nejpodobněji zní varhany v kostele.

Náhle, jako když někdo tleskne, se ocitáme ve zcela jiném vesmíru, jako bychom se ocitli v jiné časoprostorové dimenzi. Všude kolem nás se rozprostírá světle nažloutlý nekonečný vesmír s pravidelně rozmístěnými planetami, jako by byly seřazeny k nějakému účelu v přesných vzdálenostech od sebe. Desítky planet, jež vidím,  se jeví ve světlém prostoru, jehož zdroj světla mi není zřejmý, jako tmavé, v různých odstínech šedé, modré, hnědé, zelené. Všude se pojednou rozléhá  naprosté ticho, klid bez zvuků a vibrací předchozí části vesmíru. I pohyb tu neexistuje, není ho potřeba, protože vše je jakoby na dosah.

Tu vidím, jak se nade mnou vypíná obří vesmírná postava muže, který svojí bytostí tvoří tuto světlou část vesmíru. Jeho dlouhé téměř bílé vlasy i vousy mi dovolují napsat, že vypadá jako stařec, ale vyzařuje z něj nesmrtelná konstantní vitalita spolu s moudrostí, přísností i láskou zároveň. Je oděn v dlouhém béžovém plášti a shlíží na mě shůry, aniž by promluvil. Slova se ujímá Matka Země:

„Tato část vesmíru se jmenuje Helios. On představuje pátou ze sedmi vesmírných bytostí. Sousedí s Thiá-Math, ovšem vpravo, na rozdíl od Siria a Vulkánu, kteří se rozléhají po její levé straně. Všechny čtyři vesmírné bytosti tvoří pomyslné nebe nade mnou, nad Zemí, nad Erd-Há.”

Uklidňující Světlo a ticho  tu působí velmi blahodárně na duši; cítím celou věčnost, bezčasovost tohoto příjemného vesmírného prostoru. Po chvíli mého úžasu se ke mně zmenšuje sám Helios a otcovsky vysvětluje:

„Tady se vzdělávají všichni lidští duchové mezi svými jednotlivými životy na Zemi. Všechny tyto planety, které vidíš v jejich různých barevných odstínech, jsou rozděleny a rozmístěny podle oborů a hloubky vzdělání,  kterého se lidem na nich dostává. Odtud lidé čerpají svoje vědomosti, schopnosti, nadání a znalosti, které potom přinášejí na Zemi jako produkty svojí vlastní tvořivosti. Žádný člověk na Zemi nemůže objevit nic nového, co by dříve neměl už ve svém duchu z našich vědomostí, které si osvojuje zde. Lidští duchové se tady neučí jen vědomostem a dovednostem, ale také zručnosti, umění, různým jazykům, znalosti historie, pedagogiky, a podobně. Původním cílem místního vzdělávání zůstává vytvoření Nebe na Zemi.”

Zcela jasně zde vidím pravzor Komenského pedagogiky i původ jeho postoje k nápravě lidstva,  jako by tu byl. Nevím, kolik času zde už trávím, ale moji spolucestující mi oznamují, že se musíme vrátit, protože slunce doma zapadá. Chápu, přesto se mi nechce, a udivuji se nad svým vzdorem a neochotou uposlechnout jejich výzvy. Ale samozřejmě musím respektovat vesmírný řád a za chvíli už sedíme všichni tři v našem dopravním prostředku na cestě k Zemi. Pro silné dojmy z této části Božího Stvoření nemohu mluvit.

Chci se na Zemi ještě zeptat na něco, co je pro mě velmi zajímavé a důležité, ovšem už to dnes není možné, protože setkání s mými přáteli skončilo. Proto se po cestě lesem domů v duchu odvažuji poprosit přímo Krista o pomoc a vysvětlení, jinak bych snad nemohl spát. Jeden z Jeho světlých služebníků mi odpovídá na nevyřčené otázky:

„Atomovou energii, jak ji znáte na Zemi, nezískali lidé od nás. Tento druh a podoba  jaderné energie  nepochází ze Světla a lidé ji opakovaně vídali a získávali od temných  bytostí, které nešíří Boží vůli. Tyto bytosti jsou ale velmi chytré, tisíckrát chytřejší než člověk. Ty víš, jak se jmenují, ale jejich jméno v článku neuváděj. Mnoho lidí by si vytvořilo mylný úsudek, a zavřeli by si tak na dlouho cestu svého dalšího duchovního vývoje. Atomová energie svojí silou mnohonásobně překračuje duchovní potenciál současného člověka, který ji neumí ovládat, protože ve svém duchovním vývoji nezpracoval správně svoji moc. Podléhá stále  temným lákadlům moci a rozumu, přijímá svojí duší závazky od darujících bytostí, a tím se odklání svojí vůlí od Světla a Boží vůle. Proto na Zemi není dosud vytvořeno Nebe. Temné bytosti užívají jak v minulosti, tak i v současnosti člověka nové technologie, stroje a jiné vymoženosti rozumu, na něž by člověk sám nikdy nemohl přijít, protože se jim neučí ve vesmírné škole, a momentální schopnosti lidského rozumu nemají patřičnou úroveň. Atomovou energii a jiné technologie vymysleli temní svými brilantními schopnostmi a chytrostí. Ve Světle se ovšem tento druh energie nepoužívá. Mnohokrát v minulosti stálo lidstvo na prahu hmotné zkázy. Dnes stojí na prahu i zkázy duchovní, což bytostem temna vůbec nevadí. Milost se ovšem snáší dnes i na Zemi, aby posílila těch nemnoho světlých lidských duchů v jejich působení a připravila novou půdu pro plody jejich práce. Ty se nyní budou moci snadno rozmnožovat a šířit po celé planetě i vesmíru jako nová kvalita života člověka na Zemi.”