Vize budoucnosti

Dnešního dne jsem dostal příkaz od Kristových pomocníků: „Běž do lesa, napíšeš článek.“

Jako nikdy netuše, co mě čeká, s důvěrou jsem se vypravil známou cestou. Daleko od civilizace jsem se pozdravil s přáteli dubem a smrkem a také jsem hledal podzemní bytůstku, která mi včera chlubivě ukazovala svůj příbytek. Tu jsem nenašel, ovšem namísto ní se mému vnitřnímu zraku zjevila malá tmavá opice pro mě neznámého druhu. To mě zarazilo, protože jsem nedokázal pochopit, proč vidím opici s detaily veškerého ochlupení. Myslel jsem si, že moje představivost pracuje pod tlakem plného močového měchýře toužícího po vypuštění. Tak jsem se snažil ji ze svého zorného pole zapudit a pokračoval jsem rychle dál, kde bych si mohl v klidu ulevit. Není zrovna jednoduché, pokud vidíte bytosti přírody a komunikujete s nimi, se v klidu v lese u stromu vyčůrat.

Došel jsem až ke starému smrku, se kterým jsem denně v kontaktu, a požádal jsem ho o dovolení a pochopení mé potřeby. Když jsem si již s úlevou oddechl a sbalil svoji tělesnost, chtěl jsem jehličnatému příteli říct o opici, kterou jsem před chvílí viděl. On mě však nenechal nic říct, řka: „Podívej.“ A ukázal před sebe směrem do lesa.

Kam moje oko dohlédlo, všude mezi stromy jsem uviděl k nám rychle běžet tlupy černých šimpanzů. Malí, velcí, samice i samci se radostně předháněli, kdo bude u nás dříve, poskakovali přes sebe, šplhali po vzrostlých smrcích, modřínech i borovicích, cítil jsem jejich teplo, viděl jsem cenící zuby, prskající pysky a vlnící růžové jazyky. Přiběhli až ke mně a začali jeden přes druhého na mě pořvávat: „Tady budeme žít, tady budeme žít, tady budeme žít.“

S obrovským pochopením svého psychického stavu jsem se obrátil na starého přítele s vysvětlením, že dnes se mnou nic nebude, že nejsem v dobré duševní kondici. On mi však povídá: „Ne, ne, pojď, něco ti ukážu.“

A vzal mě s sebou v obraze nad les. Vznášel jsem se vysoko, viděl jsem blízkou i vzdálenější krajinu pod sebou, ale byla jiná, než ji znám. Všude pode mnou byl tropický prales, bujná vegetace, vysoké zelené stromy. Neviděl jsem vesnice, města, nic, jen stromy. Začal jsem chápat přítomnost šimpanzů. Smrk mi vysvětluje, že to, co vidím, je budoucnost. Budoucnost světa. A vskutku z té výšky byla vidět Evropa jen jako pralesem porostlý kontinent. Celá Země byla zelená, bujná, zářivá, plná života a radosti. Vůbec jsem ji nepoznával. Nic z toho, co známe dnes, neexistovalo. Vše bylo jaksi jiné, ale přesto jsem věděl, že jsem na Zemi. Smrk mi povídá, že Země se položila, z pohledu Slunce zůstala její osa ve stejné poloze, současné póly Země jsou v budoucnosti na úrovni dnešního rovníku. Antarktida je bez sněhu a ledu a je obydlena lidmi budoucnosti. Tvoří energetické světelné centrum Země, odkud je i planeta osídlena a spravována člověkem. Lidí na Zemi není více než pět set milionů. Všude po celém světě exploduje život v nejbujnějších formách. Planeta je přesycena energií a skutečným šťastným životem. Rostliny, zvířata i lidé, všichni žijí spolu se Zemí v harmonii. Dalo by se říct ráj na Zemi. Bytosti přírody jsou šťastné. Je to doba vyrovnání za utrpení, které lidé Zemi, rostlinám a zvířatům v minulosti způsobili. Proto jsou a budou lidé v menšině. V budoucnu budou na Zemi žít jen ti lidé, kteří se duchovně vyvinuli tak, že vyzařují vysoké duchovní vibrace; nikdo z nich nezabíjí zvířata, naopak, všichni se starají o společné harmonické soužití. Všichni ostatní lidé tady nemohou žít. Nemohou tady žít ani bez moci a vlivu, protože jejich osobní vibrace by narušovaly kýžený řád a harmonii, který v sobě nemají.

Lidští duchové z minulosti, kteří pro svoji nižší duchovní úroveň nemohou žít na Zemi v této skutečnosti, budou žít v jiných úrovních vesmíru, aby se mohli přirozeně duchovně vyvinout.

Když jsem viděl ten úchvatný pohled na Zemi budoucnosti, s tou obrovskou energií a láskou, životem přetékajícím přes okraj, lidmi jako součástí života, pocítil jsem zvláštní nečekanou úlevu. Jako by mi ze srdce spadla obrovská netušená zátěž.

Země se znovuzrodila a září do vesmíru svoje úžasné světelné energie. Vesmír pulsuje životem, skutečně žije. Vznikla nová realita plná lásky a života, kterou dnes vidíme s bídou jen u novorozenců a jejich maminek. Tak moc jsme se vzdálili životu, že další pokračování našeho směřování je pro vesmír neúnosné. Jsem rád, že člověku bude přese všechno jím spáchané utrpení ponecháno místo a podíl na životě. Ovšem již jen jako jeho součást poskytující mu službu, která se od něj jako od člověka žádá.