Všichni jsme ve své podstatě Světlem
Stejně jako Slunce ozařuje naši Zemi, my můžeme prosvětlovat naše bytí září svého ducha, pakliže naše sebeuvědomění ztotožníme se zdrojem Světla. Stejně jako při letu letadlem, kdy opouštíme Zemi, prolétáme oblaky, a nakonec vystoupavše nad ně, zříme čisté světlo Slunce, můžeme změnou našeho vědomí opustit krajinu temnot, bouřek, mračen, dešťů, krupobití a hurikánů a ztotožnit se sebe uvědoměle se zdrojem Světla.
K této změně vědomí je zapotřebí nezbytné Milosti a naší duchovní vůle. Proč bychom po této změně vědomí měli toužit? Veškerý vývoj člověka se děje na úrovni vědomí, respektive úrovni sebe uvědomování. Pokud jsme jako lidé dozráli do stádia, kdy se už nechceme ztotožňovat s proměnlivými projevy našich emocí, myšlenek a těl, nutně zatoužíme po hodnotách trvalejších, světlejších, které odpovídají naší duchovní, tedy lidské přirozenosti, a tou je Světlo. Světlo, které nezná žádná omezení, Světlo, které ve skutečnosti pouze je, Světlo, které jsouc ničím neomezeno, může přirozeně zářit, šířit se, trvale být a tuto skutečnost můžeme sebe uvědoměle prožívat. Ztotožníme-li se s tvrzením, že podstatou lidského ducha, člověka, je Světlo, jehož nejpřirozenější vlastností, přirozeností, je zářit a transformovat temnoty, pak veškeré úsilí naší bytosti musí směřovat k tomuto duchovnímu zážitku neomezeného Bytí.
Toto úsilí ovšem nemůže vzniknout, dokud se lidský duch dobrovolně utápí a dusí v pomíjivosti iluzivnosti našeho hmotného světa, který vnímáme a na nějž reagujeme našimi myšlenkami, emocemi a tělem.
Veškeré utrpení ze styku s hmotou nás má dovést k přirozené touze našeho lidského ducha, tedy nás samotných, po věčnosti, blaženosti, svobodě, harmonii, jednotě a lásce.
Ruku v ruce s touto touhou jde vždy sebe uvědomělá hluboká vděčnost a pokora.
Významnou pomocí na cestě duchovní lidské seberealizace může být aktivní představování si Světla, Slunce, v srdci, které se rozlévá do celé naší bytosti a přesahuje ji. Stejně jako Slunci je lhostejné, zda ho ze Země pro mraky nevidíme, může být naše sebe uvědomělé sebeuvědomění lhostejné vůči našim emocím, myšlenkám a tělu.
Chceme-li tedy získat vládu nad vlastními emocemi a myšlenkami, nad sebou samým, staňme se v modlitbě sebe uvědoměle Světlem, které naše negativní emocionální reakce transformuje do zcela jiné roviny; tedy nám umožňuje se s nimi neztotožňovat. Takto získáme svobodu emocionálně nereagovat, jako jsme doposud reagovat byli nuceni. V tomto momentu realizujeme skutečné lidské bytí, tedy to, co nás skutečně odlišuje od zvířat, vedle pomíjivého rozumu. Do tohoto okamžiku pouze existujeme. S momentem nabytí schopnosti sebe uvědomělého bytí začíná skutečný život člověka. Tato kvalita života není v žádném případě pouze, jenom, výsledkem našeho úsilí, nebo duchovní vůle, zralosti, ale především Milosti, jež vyžaduje naše obrácení se k Bohu.