Výlet

Deštivé a větrné dopoledne mně nemůže zabránit dorazit na setkání s náčelníkem Plejáďanů včas. Přes čepici musím nasadit i kapuci lyžařské bundy, abych neztratil poslední komfort nezbytný pro následující soustředění. Přesto než přijdu do údolí, cítím na stehnech chlad z promočených tepláků. Nevzdávám se; žádná oběť nesmí být tak veliká, abych se musel vrátit zbaběle domů.

Sotva se přivítám s duší kaštanu, přestává pršet, a tak s klidem vplouvám do podzemí. Plejáďan mě už z dálky vyhlíží a ihned s úsměvem ve tváři míří k nedaleko připraveným dvěma jednomístným vznášedlům. Každé vypadá jako vodní skútr, ovšem s pohodlným sezením a zastřešením.

„Poletíme každý sám, nasedni,” slyším a zdráhám se, protože neumím létat.

„To zvládneš, jen seď, drž se, nemusíš nic dělat,” a už pomalu letíme vedle sebe nad nedalekými lesy a vesnicemi. Přemítám, kam asi míříme, když cestujeme tak malými dopravními prostředky. Asi to nebude daleko.

A vskutku, vůbec neopouštíme Zemi, letíme velmi rychle a tiše, že ani nevím, kde se nacházíme. Po chvíli klesáme a blížíme se k horám. Poznávám Himálaj, horu Kailás kupodivu míjíme a pomalu plujeme přes vrchol Everestu k horám za jeho severní stranou. Zastavujeme.

Před námi se dme dech beroucí panoráma zasněžených skalnatých velehor, lesknoucí se ve sluneční záři s tyrkysovým pozadím.

Stojíme na místě a čekáme. Čekáme dlouho, ale velmi si užívám pohled na tu krásu, tak mi to nevadí.

V mohutné skalní stěně před námi náhle vzniká otvor, jímž vlétáme dovnitř.

Po zaparkování se ocitáme v obrovském vnitřním prostoru zaplněném desítkami nebo dokonce stovkami bílých, asi tři metry vysokých a člověku podobných bytostí, ležících na lehátkách, jako by se léčily.

Tyto bytosti se velmi podobají nejen velikostí, ale i světlou barvou, Plejáďanům. Nejsou tak zakulacené a oblé, přesto se mě zmocňuje pocit, že je znám.

„To jsou Solonové. Starají se o ochranu Země,” vysvětluje mi můj průvodce.

„Nebyli u mě doma, aby mě informovali o 5G záření?” ptám se zvědavě.

„Ano, na základě setkání s nimi měl vzniknout článek."

(Článek zde: https://cestou-svetla8.webnode.cz/l/lapeni-v-siti/)

„Takže si tady léčí povrchové spáleniny svých jemných těl od tohoto nebezpečného, člověkem zaváděného záření,” vyvozuji ze situace.

„Ano, ale pro dnešek se rozloučíme, protože je vítr a zima a Tvé soustředění není v pořádku. Pokračuj v chůzi do lesa, kde budeš chráněn před studeným větrem. Někdo tam na tebe čeká,” řídí naše setkání Plejáďan a překotně se vracíme domů.

Pokračuji v chůzi do hloubi lesa, kde náhle vím, kam mám mířit. Nedaleko, několik stovek metrů, leží u cesty asi padesátikilový zvláštně oblý balvan, jehož oživující mužská bytost mi loni věnovala pár vět pro článek. Vím, že ho i dnes mám požádat o informace, proto stojím asi dva metry od kamene a prosím ho o setkání. Loni mi vysvětloval, že pyramidy v Egyptě by nevznikly bez pomoci jeho bytostných kolegů. Ihned poté, co se objevuje mému vnitřnímu zraku, jako by věděl, co chci slyšet, povídá:

„Každá hornina, každá skála, každý kámen vlastní svoje vědomí. Toto vědomí se nachází vždy mimo fyzické tělo a je spojeno s veškerým vědomím stejného druhu všude na Zemi. Proto lze na jemné rovině vědomí, mimo tělo, dematerializovat v konkrétním tvaru kámen, a poté ho zase zhmotnit třeba na jiném místě.“

A rychle mi ukazuje, jak vzniká Velká pyramida, a aniž bych se ptal, dodává, že všechny z těchto dějů probíhají vždy v souladu s Boží vůlí.

„Nezapomeň, vědomí zůstává vždy mimo tělo,” a s těmito slovy mizí v kameni.

Vůbec netuším, proč zažívám opět takové setkání, ale cítím z něho radost. Za dva dny jsem opět pozván za Plejáďany. Věřím, že naše setkání se Solony bude nějak pokračovat.

Už když se blížím k městu Plejáďanů, vidím jich velké množství hromadit se před vstupní bránou. S překvapením zjišťuji, že mě vítají společně s desítkami jejich metrových dětí. Kupodivu se mě dnes z dětí nezmocňuje nepříjemný pocit, emoce ani myšlenky, jako bych byl od této zátěže osvobozen. Cítím nesmírnou úlevu. Náčelník mi sděluje, že tato změna se děje proto, že jsem na sobě odvedl zase kus sebe uvědomělé duchovní práce, které si jsem dobře vědom.

Ihned po přivítání nastupujeme tentokrát do společného letounu. Vracíme se k Himálaji a blížíme se k hoře Kailás.

„Všimni si těch tmavých provazů, jak hustě visí jeden vedle druhého dolů podél celého obvodu hory a ztrácí se dole v údolí, odkud byly vyslány. Tyto provazy představují nedobrá přání poutníků, obracejících se k různým svým božstvům a sledujících jen své osobní zájmy. Vlivem těchto temných nesvětlých přání se hora Kailás na svém povrchu zcela rozpadá, drolí, a celá její vnější i vnitřní struktura je narušena.”

Míříme pomalu dále k místu, kde jsme předevčírem vstoupili dovnitř horského masivu. Opět procházíme kolem léčících se Solonů a mě napadá, proč se tak podivně jmenují, zda jejich jméno souvisí se Sluncem.

„Ano, jsou to ty stejné bytosti, které jsi viděl při zastavení ve Slunci na naší společné cestě s jedním z našich dětí do vesmírné části Horus. Také jsi s nimi mluvil na dálku o sluneční soustavě a lidské mateřské škole na Zemi,” dostává se mi vysvětlení.

S pocitem ujasnění pokračujeme v chůzi rozlehlým prostorem. Za sebou necháváme solonskou nemocnici a míříme zvláštním rychlým pohybem podzemím stále dál a dál. Pohybujeme se mnoha kilometry rozlehlými prostorami uvnitř mohutných hor, až pojednou zpomalujeme. V dáli před sebou vidím stát uvnitř gigantické skalní haly zářící bílo zelený obří balvan. Na výšku měří asi osm metrů, na šířku v kulatém průměru tři metry, do dvou třetin výšky se pozvolna rozšiřuje, a potom se ztenčuje až do špičky. Působí na mě jako zevnitř zářící plamen. Zblízka ovšem vidím, že jeho struktura se blíží energii nebo plazmě. Velmi mě láká se ho dotknout. Náčelník přikyvuje, že smím. Moje dlaň se ztrácí pozvolna v měkké příjemné polohmotě, nic podobného neznám.

„Mohu do něj vstoupit celý?” raději se ptám.

Souhlasné pokývání mi umožňuje zmizet v tomto zvláštním zářiči. Ihned ztrácím pojem o sobě, o všem, co znám, kdo jsem. Zůstává mi jen čisté jasné klidné individuální vědomí s vědomím jednoty s celkem, se vším. Vůbec mi to nevadí, naopak, cítím se naprosto přirozeně, svobodně, ale nijak euforicky. Zvenku na mě mluví Plejáďan:

„Tady se nacházíme pod horou Kailás. Vidíš ten proud energie směřující vzhůru z kamene nad tvojí hlavou? Tato energie chrání Zemi před nebezpečnými zářeními. Rozlévá se nad celým povrchem planety. Ničí ji ovšem záření 5G. Navíc hlavní proud energie směřující přímo vzhůru do vesmíru spojuje Zemi s planetou Thiá-Math. Udržuje jejich trvalé spojení jako pupeční šňůra mezi matkou a dítětem. Podívej se teď svým zrakem na povrch Země a najdi ještě jeden podobný energetický zářič.”

Aniž bych opustil svoje bílo zelené místo pobytu, ihned vidím z vesmíru obrovskou záři vycházející z Velké pyramidy v Egyptě. Ale z pyramidy vychází mnohonásobně silnější světlo než z hory Kailás.

„Ano,” říká náčelník, „zářič, ve kterém se tady nacházíš, slábne, protože hora se špatnými lidskými přáními rozpadá, ale naštěstí se celá Země posouvá z Milosti Pána výše, blíže k planetě Thiá-Math, a proto bude na Zemi stačit už jen jediný zářič, v Egyptě. Vrchol pyramidy směřuje přímo k Thiá-Math. Větší blízkost obou světů zvyšuje nejen duchovní vibrace na Zemi, ale i přitažlivost mezi nimi oběma. Pokud by 5G sítě zničily tuto jedinou energetickou spojnici mezi Zemí a Thiá-Math, lidé by po smrti těla nemohli Zemi opustit, a tím by život člověka na Zemi skončil, protože by se ani nikdo z lidí, čekajících na Thiá-Math, nemohl narodit. Navíc s poškozenými astrálními těly od 5G záření se boří celý princip života. Je potřeba s těmito druhy záření ihned skončit.”

A Plejáďan mi ještě dále radí:

„Podívej se do minulosti Egypta. Vidíš teď probíhající stavbu Velké pyramidy. Ano, za pomoci bytostí hor ji stavěli Solonové před pěti sty šedesáti tisíci léty. Člověk v té době ve své hmotné podobě na Zemi ještě nežil. Později se domorodé obyvatelstvo spřátelilo se světlými Solony, které viděli, jako je ty vidíš dnes. Žili v souladu s Boží vůlí a celá země vzkvétala do doby, než přišli noví a zcela jiní lidé ze zanikající Atlantidy. Proto Solony znáš osobně a tvá duše si je pamatuje. Atlanťané si podmanili domorodý lid, jejich vzájemným míšením a křížením vznikla nová rasa, která nakonec celý starověký Egypt přivedla k záhubě. Mnoho lidí té doby vědělo o spojení Země s Thiá-Math, která ještě zůstávala stále viditelnou na nebi. Proto lidé chtěli do nebe, chtěli cestovat tak, jak viděli cestovat Solony ve vesmírných plavidlech. Později se lidé snažili dosáhnout nesmrtelnosti zasvěceními v samotné pyramidě. Zavírali se živí na tři dny do rakví v naději, že z ní vyjdou věční, nesmrtelní, osvícení. Řada adeptů umírala předčasně udušením nebo z psychického šoku, a potom po smrti zažívala muka strachu, protože experimentování se smrtí byla jejich dobrovolná volba. Někteří obzvláště duchovně zralí jedinci toto zasvěcení přežili, protože dokázali duchovně pracovat se svým podvědomím a nevědomím. Těm se nic nestalo, naopak ve zkoušce obstáli. Prošli si vlastně svojí smrtí před smrtí těla. Takových bylo ale velmi málo. Zemřelí lidé byli pohřbíváni na nějakou dobu v pyramidě v sarkofázích, protože se obecně vědělo, že pyramida umožňuje přímé spojení do Nebe; domnívali se, že se tak mohli vyhnout uvíznutí na Zemi nebo v temných světech. Jen opravdoví zasvěcenci ovšem viděli skutečný stav duší po smrti fyzického těla a vše, co se s nimi dále děje.”

Náčelník končí svůj výklad k obrazům, jichž se mi v kameni dostalo. Míříme domů, naše setkání končí.

EPILOG

Po cestě z lesa zase míjím vyvrácený mohutný kmen své oblíbené sto osmdesátileté jedle. Stojím teď před ním a vidím světlounkou energii proudit od kořenů k vrcholu vodorovně po celém obvodu ležícího stromu. Duše jedle, příjemná moudrá zralá žena, stojí vedle těla stromu a říká mi:

„Pojď se ke mně na chvíli posadit.”

„Ty mi chceš dát svoji energii, že ano?” ptám se.

„Ano,” odpovídá jemně žena a už si sedám po její pravici navzdory mokrému kmeni stromu.

Nikdy mi není moc příjemné, pokud musím přijímat a nemohu zároveň dát. Vždy se cítím nesvůj a raději určitě dávám, než přijímám. Nejinak to vnímám i v tomto případě.

Sedíme vedle sebe a ta krásná příjemná a laskavá žena se na mě obrací svojí tváří a pravou ruku mi přikládá na bederní páteř, protože ví, že mě od dlouhého stání v lese trochu bolí, a z bezprostřední blízkosti mi klade na srdce:

„Neboj se lásky. Ty se bojíš i mě. Já jsem tvá matka i žena.”

Cítím její energii z ruky, jak proudí mezi mými obratli páteří. Má duše se koupe ve vděčnosti a její lásce. Úplně přirozeně, protože nevím, co jiného jí mohu nabídnout, se bezděky v prosbě obracím ke Kristu:

„Kriste, prosím, je-li to Tvá Vůle, pomoz této ženě.”

Nejsem si jistý, zda si přeju, co se děje. Během jediné sekundy se před mým vnitřním zrakem zamračená obloha roztrhne a z mraků vystupuje proud Světla. Duše jedle se okamžitě ocitá v jeho záři, a stojíc čelem ke mně a dívajíc se mi do očí, naposledy ke mně promluví:

„Děkuji Ti,” a mizí okamžitě ve věčnosti. Její kmen se stává mrtvým, samota a pusto najednou doléhá na duši.