Výlet na Macochu

Už několik dní se vždy ráno při duchovní práci na sobě potýkám s nepříjemným tmavým útvarem, jenž dotírá na moji duši. Vždy se ho jednoduše zbavím, ale on se pokaždé druhý den objeví znovu. Říkám si, že nesmím být tak povrchní; pokusím se tedy zjistit, o co jde.

I dnes se objevuje před mým vnitřním zrakem známá šedočerná skvrna. Ovšem tentokrát se nehodlám spokojit jen s tím, že ji vymístím od svojí duše. Sleduji její původ a náhle vidím, že je z její spodní části vede černý „provaz” kamsi daleko do okolí. Duchovně ho sleduji, jak se různě klikatí, kopíruje nerovnosti krajiny, až nakonec míří k obrovské díře v zemi, z níž šlehají černé plameny, a mizí v ní; jako by byla jeho zdrojem.

 Kristovi světlí pomocníci mi sdělují, že jsem takto povolán k další službě, na jejímž konci má být tento článek.

Macocha, to je ona, od mého bydliště nedaleká, díra s černými plameny, které z ní šlehají až do výšky třiceti metrů nad jejím okrajem. Mám se tam duchovně přemístit, abych pomohl duši nějakého zemřelého člověka, který do Macochy skočil, aby si vzal život.

Poslušně v modlitbě ke Kristu a Bohu se v tichosti a rychle přemísťuji na horní vyhlídkový můstek, protože nemám sestupovat do propasti. Trpělivě čekám, co se bude dít.

Po chvíli se přede mnou, jako by vylezla ze dna, objevuje duše malé holčičky. Je oblečena ve zvláštním kabátu, který jí sahá až po kolena a dnes v něm děti určitě nechodí, na hlavě má čepici bez bambule a velké kožené boty nad kotníky, v nichž končí tenké nožky v punčochách. Její pohled směřuje do země, neprojevuje žádné emoce, je jakoby prázdná, odevzdaná, bez života.

Zcela přirozeně se v lásce skláním, abych jí byl blíže. Ona krok za krokem, pomalu, míří ke mně, jako by věděla, kam má jít. Úplně přirozeně natáhne ruce, chytá se mě kolem krku, hlavu pokládá na moje rameno. Nic neříká. Svýma rukama ji zvedám, představuji se a říkám jí, že už bude dobře, že jí pomohu, proto se potkáváme. Zůstává úplně odevzdána, skoro se mi zdá, že usíná. Obracím hlavu vzhůru a prosím o pomoc na cestě ke Světlu. Pomaloučku se zvedáme v pocitu věčnosti a stoupáme výš a výš. Už z dálky je vidět oslňující záře a lze cítit bezbřehou radost a mír. Holčička se přesto vůbec nehýbá, nedivím se. Cítím z ní vše, co si musela vytrpět. S největší opatrností a něhou ji odevzdávám Kristovým pomocníkům ve Světle. Vím, že už jí bude jako v ráji.

Jelikož si nejsem jistý, zda bude moje práce ještě potřeba, vracím se ve vděčnosti  ke kraji propasti a čekám v modlitbě. Zanedlouho se na přilehlou lavičku připlazí černá nestvůra velikosti člověka dštící vztek, hleny a agresi. Není podobná lidskému tělu, je to démon z hlubin, jehož existenci a setrvání umožňují emoce sebevrahů uvolněné poté, co je jejich duše náhle vypuzena z těla tvrdým dopadem do hloubky sto třicet osm metrů.

Kristovi světlí pomocníci mi sdělují, že si nestvůry nemám všímat, že moje práce spočívala jen v odvedení duše malé holčičky. A jelikož vidí moje otázky v duši, pokračují ve vysvětlování:

„Holčičce bylo devět roků. Její otec neunesl tíhu života a spáchal sebevraždu skokem do hlubin propasti. Jeho žena, matka holčičky, skočila za ním, protože si nedovedla představit další  život bez manžela. Jejich dcera, která byla svědkem této tragédie, skočila v zoufalství za nimi, protože nechtěla zůstat sama bez rodičů. Její čin byl  aktem přirozené lásky k rodičům, sebezáchovy, nikoli sebevraždou. A protože je nechtěla opustit ani po smrti, když se po dopadu těl jejich duše osvobodily, zůstala s nimi ze svojí svobodné vůle v propasti sto jedenáct let. Nyní ovšem duše jejích rodičů byly přemístěny na jiné místo, kde se budou dále učit vážit si života. Duše jejich dítěte  je ovšem přirozeně následovat nemůže. Sama by ze dna propasti bez pomoci nenašla cestu, proto jsi ji měl dnes odvést do Světla, kam její rodiče ještě nemohou. Ti se budou učit, že zodpovědnost rodičů si žádá velké oběti a sebezapření, a že pozemský život, ať je jakkoli naplněn utrpením, stojí vždy za to, aby byl odžit do konce vyměřených dní, protože každé utrpení přináší pomoc lidské duši v jejím duchovním vývoji. Rodiče dívenky se provinili nejen vůči svým duším, ale i vůči její duši, protože jí neumožnili naplnit její život. Zdaleka ne vše v životě člověka  je dáno předem jako Boží vůle. Násilná smrt nikdy není zakotvena v Boží vůli. A jelikož už dnes není nikoho z lidí, kdo by se za tuto rodinku pomodlil a pomohl tak jejich duším, vzniká tak důvod pro napsání tohoto článku.”