Z říše rostlin

Už včera mi dub při večerním návratu z lesa říká, abych přišel zase zítra ráno.

Zrána les voní očekávanou závlahou a tlejícím jehličím. V půl sedmé se už spolu zdravíme, ale k mému překvapení mě mužská bytost dubu posílá za modřínem, kterého také jako dub každý den v lese míjím. Dubový muž je starší pán s kloboukem, asi tři metry vysoký, lehce nehubený, bez vousů a příjemný. Naproti tomu bytosti modřínů bývají muži vysocí a štíhlí, hodně tmaví, vousatí a trošku odtažití. S modřínem ovšem mluvím denně, tak se náš vztah jeví jako důvěrně přátelský.

„Jak vnímáte ten aktuální virus? Vadí vám stromům?” ptám se na uvítanou modřínu.

„Virus ne, ale frekvence pět gé ano”, zní ke mně odpověď hubeného vysokého muže z kmene stromu.

Zvláštní nabitá atmosféra, mraky na nebi a lehce zastřené slunce dávají tušit začátek mimořádného dne. Modřín pokračuje v promluvě.

„Tyto frekvence pronikají z nebe k Zemi, z družic kroužících kolem ní. Pět gé frekvence narušují atmosféru Země a svým působením zahřívají vše, kam dopadnou s přesností jednoho decimetru. Jejich síla a intenzita záření umí rozžhavit kámen a odpařit ho. Když se dotknou kmenů stromů, tyto shoří na popel. Tak člověk stojí jako původce rozsáhlých požárů na Sibiři, v Austrálii nebo Amazonii. Nám stromům a rostlinám poškození éterických těl nevadí, protože na rozdíl od člověka v sobě neneseme osudová zatížení skrze jednotlivé životy. Před frekvencemi pět gé se musí mít vše živé na pozoru, protože ničí život. Tyto frekvence září nejen smrtící silou k Zemi, ale mohou působit zaráz v tisících jednotlivých cílech. Podívej se, třeba tady.”

A ukazuje mému vnitřnímu zraku pasoucí se velké stádo krav někde v přírodě. V jednom okamžiku všechny krávy padnou k zemi mrtvé. Napadá mě, že pak vyjde zpráva, že stádo napadl neznámý virus, ale není na člověka přenosný.

„Tak zhyne kdokoli a kdykoli, v jakémkoli množství. A když to bude nutné, nezbude po těle ani stopa, protože se působením frekvencí odpaří,” dodává modřín.

V hlavě si srovnávám myšlenky, aby měly hlavu a patu. Náhle mě muž posílá dále, abych se posadil na své oblíbené navršené klády.

Sotva dokončím modlitbu ke Kristu, přichází ke mně z nebe nečekaná návštěva. Samotný velký Sirius, „Bůh” rostlinné říše, vesmíru rostlin, druhé části vesmírného Stvoření. Viděli jsme se jen jednou, ale v jeho příchodu se zobrazuje celá skutečnost, proto se nemohu mýlit, s kým mám tu čest se právě potkat. V jeho vousaté tváři vidím dokonce úsměv a nesmírnou harmonii.

„Přicházím za tebou, protože umíš být součástí vesmíru a rostlinné říše,” říká na uvítanou Sirius a hned pokračuje, „a situace na Zemi je opravdu vážná. Hořením rozsáhlých ploch kvalitních lesů vznikají nevratné škody nejen na životech v nich žijících zvířat, ale také na životech lidí. Likvidace stromů a lesů znečišťuje vzduch na Zemi, ale hlavně snižuje množství kyslíku v atmosféře. Hladina kyslíku se dnes dostává na kritickou úroveň potřebnou pro další správný duchovní vývoj člověka na Zemi. Žádné nové potřebné zdroje kyslíku nevzniknou, ani nevyrostou v podobě nových lesních ploch. Člověk si neuvědomuje, že trpí jeho nedostatkem. Ke snížení hladiny kyslíku na Zemi výrazně přispívají také technologie pět gé frekvencí, které na sebe vždy vážou kyslík, spotřebovávají ho. Proto také tak snadno hoří lesy, a nelze je úspěšně uhasit. Se snižující se hladinou kyslíku v krvi klesá schopnost člověka žít sebe uvědoměle, duchovně se přerodit, a využít tak nové příležitosti přítomnosti Krista a Boží vůle na Zemi. To je další důvod, vedle pět gé frekvencí, k zásahu shůry a změně vývoje na Zemi.”

Přemýšlím o povinnosti nosit roušky, že ještě více člověka dusí a drží ho duchovně zpátky.

„A teď se vrať za dubem,” ukončuje svoji řeč Sirius. Překotně se loučíme, a už pospíchám k dubu.

Dubový stařec mě ponouká, abych šel blíže k němu, a radostně mi ukazuje rukama směrem doleva.

„Tam, vidíš?” sleduji jeho ruce. V dáli se mému vnitřnímu zraku zjevuje dost mohutný sloup Světla, jak končí někde v zemi.

„Běž se tam hned podívat,” posílá mě na ono jen pár set metrů vzdálené místo. Neváhám a jdu.

Tam, kde se mohutný sloup Světla noří do země, stojí tři osamělé mladé buky u oplocenky, jejíž vnitřní prostor dosud čeká na osázení mladými stromky.

„Na tomto místě začíná proudit nová kosmická energie do Země,“ vysvětlují mi buky, „a my ho tu střežíme. Podobné místo už znáš z dřívějška jižně od Brna.”

Chvíli tu stojím a nechávám se ve vděčnosti prostoupit nádhernou energií. Na cestě zpět se ptám dubu, zda mám i o tomto místě napsat do článku.

„Ano, napiš, lidé tomu stejně nebudou věřit.”