Za ohradou

Sobotní slunečný den využívám k výletu s dcerou na Vysočinu. Projíždíme nádherou zvlněnou krajinou lesů a polí, vidíme mnoho rybníků a remízků a staré vesnice nás vítají zvláštními energiemi, které u nás neznáme. Při výjezdu z jedné z nich míjíme po levé straně pštrosí farmu s velkou dřevěnou ohradou prorostlou keři, v níž si všímáme několika desítek pasoucích se velkých pštrosů. Záměrně zpomaluji, až téměř zastavuji auto, abych si přímo u silnice stojící obří ptáky prohlédl. Moje oči se zabodají do černě opeřeného samce se vztyčenou hlavou, jak si hlídá několik samic. Nedaleko pobíhá spousta mláďat. Když se přiblížíme na nejkratší vzdálenost, náhle se mému vnitřnímu zraku nad ptačím samcem zjevuje stojící třímetrová mužská postava s podivnou hlavou, jakou jsem dosud nikdy neviděl. Tělo muže září světlou barvou, ale jeho krk a obličej se jakoby zahalují do tmavší nahnědlé masky, která mi připomíná přilbu. Vyzařuje z něho odzbrojující klid. Musím ihned zastavit u kraje silnice a věnovat mu pozornost, protože si ji vyžádal on, nikoli já. Vystupuji z vozu a stojím čelem k této podivné bytosti; žádná jiná auta neruší tento, ani následující okamžiky.

„Je neuvěřitelné, co si člověk dovoluje, jak zachází se životem, svým i naším,“ začíná ke mně přísně svoji promluvu duše velkého ptáka.

 „Pštrosi jsou jedinými ptáky na Zemi s individualizovanou duší,“ pokračuje neochvějně bez známky rozrušení muž a jeho slova ve mně vyvolávají pochybnost, že v tomto případě nejde o zvířecí duši. On ovšem okamžitě vnímá moje myšlenkové pochody a odpovídá:

„Ano, nejsme zvířecí duše, protože náš domov se nenachází ve vesmíru Horus. Z Boží vůle oživujeme těla těchto ptáků, abychom lidem vlastním příkladem a životem pomáhali v jejich duchovním vývoji. Člověk si nás oblíbil na talíři, zabíjí naše těla a především zabíjí naše rodiny, naše děti, a ničí celá naše společenství, která mu přinášejí vzor jeho vlastního života a celé lidské společnosti. Nechápe, že my člověka chráníme před scestími jeho duše a lidstva. Tisíce let ukazujeme vzor člověku pro život na Zemi, který se nikdy nezměnil. Pořád platí stejné zákony fungování společnosti, protože vycházejí z Boží vůle, ze zákona vesmíru, a člověk na nich nic nemůže změnit. Může je pouze pochopit a naplnit jimi svoje životy. Lidé svým chováním pohrdají Božími zákony a jako pohrdající se zapisují do vesmírné kroniky, a zanechávají tak za sebou nesmazatelnou a nezpochybnitelnou stopu své vůle.“

Po tomto krátkém působivém setkání pokračujeme s dcerou na místo, které mám rád, a k naší radosti se zde setkáváme se skupinkou krav. Oba vystupujeme a jdeme se k nim podívat. Až nyní zjišťuji, že vidím býka obklopeného samicemi s několika telaty. Jejich duše ční nad těly a vzájemně se v radosti zdravíme. Ovšem tyto krávy vyzařují a vysílají ke mně něco dosud nevídaného. Očekával jsem opět stížnosti na člověka, obvinění z vraždění, ale tyto zvířecí duše tentokrát beze slov vyjadřují absolutní přijetí, smíření, jako by byly napůl mimo náš svět, jako by se jich už netýkal. Žijí si už v jakési bublině svoje osudy bez dotčení člověkem, jako by věděly, že každým okamžikem přijde spása, která jim přinese konečnou věčnou úlevu tak, jak je jim i všem zvířatům přislíbeno. Už žijí spokojeny ve věčné službě Bohu se svými dušemi v ochraně před člověkem a jeho brutálním zacházením. Zmocňuje se mě z nich přesvědčení a potvrzení, že se nacházíme přesně na hranici světů, kdy ten starý konečně končí a nový lepší začíná.