Ze života hmyzu

Během jedné ze svých lesních procházek se z dálky zdravím s dubem, s jeho mužskou oživující bytostí.

„Pojď blíž, pojď se na něco podívat,” volá na mě, mává a rukou naznačuje směrem k sobě. Zastavuji se asi dva metry před mohutným stromem. Vtom nechci věřit svým očím; z jeho kmene pomalu, jeden za druhým, vycházejí obří, asi dva metry vysocí mravenci. Podobají se lidem, zároveň si je nelze splést, přestože pochodují vzpřímeně jako vojáci. Trošku mi připomínají Sekorova Ferdu Mravence. Několik jich vychází a s kamennou, přísnou tváří, aniž by mi věnovali jakoukoli pozornost, mizí v okolním lese. Cítím z nich bojovnost, odhodlání a určitou energii dobyvačnosti.

„Jsou to mravenčí bytosti? Jsou duchem mravenišť?” ptám se dubového přítele. Ten ovšem tajuplně beze slov přikyvuje a už nic neřekne. Tím naše setkání končí, a byl bych na ně úplně zapomněl, kdyby si mi moje žena pár dní poté nepostěžovala, že se nám doma rozlézají mravenci; postupují odněkud od vchodu ze zádveří, předsíně, a už byli vidět i na záchodě. To je skandální.

„Běž si s nimi rychle promluvit, nebo se z nich zblázním. Jestli vlezou do kuchyně, to bude konec a už se jich nezbavíme,” ocitám se náhle pod tvrdým tlakem manželky.

A tak pohodlně usedám na zahradě k modlitbě. Po chvíli se svým duchem nacházím před vchodem do našeho domu, odkud se mravenci nějak dostávají dovnitř. Na schodech před hlavními dveřmi stojí dvoumetrový mravenec, zády opřený o zeď, a dohlíží na zástupy těch malých černých hmotných mravenečků, aby se spořádaně řadili, nestrkali se a rychle postupovali tajnými štěrbinami dovnitř ke společným shromážděním v našem příbytku.

Naštěstí si zavčas uvědomuji, že nejde o útok na moje soukromí a moji rodinu, a tak si připouštím možnost vyššího záměru. Proto se rychle zbavuji převzatých obav a pokusů o hysterii a sebe uvědoměle a s láskou v srdci se pokouším navázat komunikaci s dvoumetrovým arogantním drzým bezcitným hmyzím vojákem.

Jaké zažívám překvapení, když doslova před očima se mi tento jednoznačně mužský jedinec proměňuje ve stejně vysokou, do nádherných šedomodrých šatů oděnou, jemnou láskyplnou i zároveň přísnou mravenčí královnu.

„V podobě vojáků jsme ti ukázaly, jak nás, mravence, vnímají všichni lidé,” promlouvá královna, „a chceme s tebou mluvit. Pojď na zahradu. Pozvala jsem k našemu setkání ještě dalších patnáct královen.”

Spěchám rychle do domu sdělit novinky ženě.

„Pojď se mnou na zahradu, hned, rychle, máme schůzi s mravenčími dvoumetrovými královnami. Bude jich šestnáct, pohni.”

Manželka se nezmáhá na odpor a za pár okamžiků už svorně sedíme na zahradě kolem ohniště společně s nejvznešenější mravenčí šlechtou. Po chvíli se k nám nese monolog, jako by všechny královny mluvily naráz jedním slovem a dechem.

„Každá z nás vládneme jedné z mravenčích kolonií, jsme jejich životem. Do vašeho domu naši mravenci vstupují na příkaz našeho Pána. Nechceme vám škodit, ani způsobovat potíže. Víme, že si nepřejete, abychom vstupovali do kuchyně. Nebojte se, do kuchyně naši mravenci nepůjdou. Mějte s nimi ještě trpělivost a nechejte je ještě nějaký čas u sebe doma.”

„Jak dlouho chcete u nás být? A proč?” zní od nás telepatická nevyřčená otázka.

„Potřebujeme ještě asi tři dny. Hlavním důvodem naší přítomnosti ve vašem domě jsou změny na Zemi a s nimi spojené nutné změny člověka. Naším úkolem je poznat budoucnost, jací budou lidé v budoucnosti. Od nepaměti vytváříme na Zemi člověku potřebné podmínky pro jeho duchovní vývoj. Bez nás by se nemohly vyvinout ani jiné druhy zvířat, ani lidé by nemohli na Zemi žít. Současná situace na Zemi a s člověkem přináší zcela nové skutečnosti, a my se proto musíme přizpůsobit, aby v nás měl člověk, stejně jako v minulosti, vzor svého života. Naše mravenčí společenství je matriarchální a celé se svojí organizací zůstává provždy člověku vzorem pro život ve větších lidských uskupeních, počínaje vesnicí a konče společnou Evropou. Lidé budoucnosti získají zase zpět svoje schopnosti vidění a porozumění našim pravzorům společného života, jako jim rozuměli v minulosti. Jsme vám vděčné, že můžeme u vás doma být.“

Se ženou samozřejmě souhlasíme a cítíme radost z tohoto neobvyklého setkání.

Po třech dnech vidíme ovšem, že ani čtvrtý, ani pátý, ani desátý den mravenci nemizí. Sice skutečně dodržují dohodnuté teritorium k pobytu mimo kuchyň, ale ani třicátý den se nestěhují. Žena opět začíná upadat v zoufalství ze sdílené domácnosti. Navíc si stěžuje, že v komoře se hromadí neobvykle mnoho pavouků. Proto dnes vstupuji opět do komunikace s mravenčí královnou, a hned se mi dostává vysvětlení.

„Ano, ano, vím, že jsme se domluvili jinak, ale ještě musíme zůstat. Vydržte to s námi. Pavouci přicházejí z důvodu mého pozvání. Promluv si s nimi. Změny na Zemi v jejím vývoji tvoří další nové podoby duchovního vývoje člověka. Vy ty změny v sobě máte, proto tu musíme ještě zůstat.”

Na doporučení mravenčí královny se hned spojuji s pavouky, kteří bydlí u nás. Před mým vnitřním zrakem se zjevuje malá, asi půlmetrová, mužská zářící bytost. Není pochyb o tom, že stojím tváří v tvář živoucímu duchu lokální pavoučí říše. Čekal bych drsnější vyzařování, ale mužíček se mi jeví nečekaně laskavě a září bělavým láskyplným světlem.

„Naše, pavoučí, společenství se projevuje, na rozdíl od mravenčího, patriarchálně. Od počátku přinášíme lidem vzor rodiny a jejího bezpečí. Bez nás by se člověk nemohl správně duchovně vyvíjet, protože by neuměl žít v rodině a nevěděl by vůbec, že prvotní starostí musí být její bezpečí a láska. To je náš odvěký úkol ve vývoji člověka. Ani jiné druhy výše vyvinutých zvířat by nemohly bez nás na Zemi žít. Stejně jako mravenci přebýváme ve vašem domě proto, abychom se přizpůsobili změnám a potřebám člověka v budoucnosti a mohli mu nadále skýtat vzor a nabízet pomoc.”

Po všech těchto krásných slovech mě opouští chuť se ptát, jak dlouho bude náš dům sloužit hmyzu a Božím záměrům. Ať se děje vůle Boží.