Ze života zvířecí duše

Sobotního odpoledne projíždíme autem Vysočinou. Teplé slunečné odpoledne vybízí ke sledování okolní krajiny. Zelené kopečky, louky, jehličnaté lesy a pole s kukuřicí vzbuzují pocit radosti ze života, štěstí a naplnění.

Na dvou protilehlých  stráních se léta pasou stáda  krav. Jedno stádo barví stráň do krémově bílé barvy a druhé do černé. Černých krav je více a obsadily celý kopec nad silnicí. Často tu polehávají samice s telaty, dnes vidíme jalovičky a vedle v oddělené ohradě mohutné býky.

Při projíždění kolem těchto velkých zvířat mi moje žena říká, že bych s nimi měl promluvit. Dost dobře není kde zastavit a navíc ve zpětném zrcátku vidím, že jsme stíháni velmi netrpělivým a nervózním řidičem, jak jede doslova přilepen na náš kufr, a tak se vůbec neodvažuji šlápnout na brzdu a raději pokračuji v cestě dále, aby mě mohl asi po kilometru na rovině s nadávkami předjet.

„Byla to chyba, měl jsi s nimi promluvit.”, přispívá k napjaté atmosféře žena. Dnes to prostě nevyšlo, tak někdy příště, snažím se pro sebe situaci odlehčit.

O dva dny později, doma při léčení pacienta na dálku, zaujímám žádoucí duchovní vědomí, když náhle svým vnitřním zrakem vidím ony krávy z prosluněné Vysočiny, samice, jak asi čtyři vystupují ze svých těl a ukazují mi svoje duše ve své astrální podobě. Jsou mohutné, na výšku měří osm metrů, mají obří  lidské tělo s hlavou podobnou kravské, ovšem s lidskými rysy. Stojí na nohou jako člověk, mají ruce, kterými hýbou ve snaze podpořit naléhavost komunikace se mnou. Říkám jim, že teď s nimi nemohu mluvit, že musím být vědomím při léčení člověka, ale slibuji jim,  že hned po jeho skončení se s nimi spojím a můžeme si promluvit, pokud tedy potřebují.

Ten okamžik nastal. Veliké duše krav se na mě vrhly s mimořádnou naléhavostí. Jakmile měly příležitost, vtáhly mě do svého světa, aby mi ukázaly jeho skutečnou podobu. Chtěly, abych poznal, co ony žijí. Proto bývá taková komunikace zážitkem, zkušeností s plnohodnotným poznáním. Nejde jen o předání informací, jak to známe z našeho hmotného světa, ale o předání zkušeností, což je mimo duchovní svět nereálné. Naštěstí i tu jde pro mě o časově ohraničenou zkušenost, jakési nahlédnutí, ochutnávku ze světa a života krav z Vysočiny.

„Toto je náš život, chceme, abys ho poznal a napsal o něm. Potřebujeme, aby lidé věděli, co musíme žít, protože to nevědí a ani nemají tušení. Třeba se  potom člověk změní a změní se i život všem.”

Idylka voňavých zelených  pastvin se začíná otřásat v základech.

„Celý život, od narození, od nejútlejšího mládí, žijeme ve strachu ze smrti. Rodíme se do smrti, protože všechny víme, že nás člověk zabije, zabíjí, a přináší nám každý den smrt. Jsme spojeny s veškerým životem krav, jsme jeho součástí a víme přesně, co nás čeká. V našich životech není ani kousíček radosti, protože vše v nás  pohlcuje všudypřítomný pach smrti, zkáza a zmar. Naše duše jsou prostoupeny strachem ze smrti a utrpení z rukou člověka,  protože nic jiného neznají. Nechutná nám zelená čerstvá tráva, protože je otrávena přítomností naší smrti. Nechceme rodit mláďata, protože je přivádíme k smrti a žalu. Samy bychom nikdy do tohoto světa vlastní děti nepřivedly. Ani jejich otcové, býci, se nechtějí rozmnožovat. Jsme nucené vyrábět vlastní děti, ale nejsme šťastnými matkami. Nemůžeme být, protože neustálá přítomnost smrti a strach z ní zcela utopil naše duše v nekonečných mukách bez východiska. Naše děti nemohou pochopit, co je to za svět, do kterého jsme je přivedly. Jejich radost ze života je zakalena naším vnímáním pachu nepřirozené smrti. Všechny čekáme v beznaději  na svůj další nádech, na další sousto bez chuti, které nás tlačí v břichu. Vedle nás leží naše děti, které přirozeně milujeme, ale zároveň nás jejich přítomnost namísto nekonečné radosti naplňuje bezbřehým žalem. Člověk nám všechno vzal. Udělal z nás živé mrtvoly všude na světě. Člověk neví, že náš život je životem všech krav na světě. Jsme jím a on je námi. Člověk neví, že jsme také spojeny se všemi zvířaty na světě. Tak jako jsme mrtvé my, jsou mrtvá všechna zvířata. Naše těla trpí nemocemi ze strachu, který zažíváme po celém světě. Žádný způsob zabíjení není dobrý. Člověk neví, že je s námi zvířaty spojen životem. To, co žijeme my, žije i člověk.”

V předchozích článcích (www.duchovni-zivot.cz/clanky) jsme si řekli, že zvířecí duše je, na rozdíl od lidského ducha, součástí jejich astrálního těla, tedy neoddělená a neoddělitelná od jejich emocí. Proto všechna zvířata musejí zažívat emoce a plně se s nimi ztotožňovat. Zažívá-li zvíře strach, stává se doslova strachem. Nemá žádné východisko, jak se nad strach povznést, jak ho zpracovat. Proto je člověk za zvířata plně zodpovědný se všemi dopady na svůj duchovní vývoj.

„Naše duše jsou světlé a čisté. Lidé se tím, že nás zabíjejí, staví proti Světlu a Životu. Člověk zabíjí  sebe a přivádí k sobě utrpení, které nám sám umožňuje zažívat. Kdyby se k nám choval s láskou, můžeme mu nabídnout léčení mnoha jeho zdravotních potíží. Naše přítomnost člověka může léčit a uzdravovat.”

Ve vedlejší vesnici žijí v jedné rodině dvě krávy se dvěma  telaty. Jsou hýčkány svými majiteli, kteří se o ně dobře starají. Úmyslně se při projíždění kolem zahrady, kde se venku pohybují, zastavuji, abych zjistil rozdíl mezi domácí krávou a krávou z velkochovu na Vysočině. Fyzicky žádný rozdíl není vidět. Možná nějaký je, ale není zjevný.  A kupodivu ani jemnohmotně se krávy nijak neliší. Skutečně, pocity a prožívání krav jsou v obou případech stejné, přestože věřím, že doma mají osobnější a láskyplnější přístup než na louce u kravína. Dokazuje to jen to, že všechny krávy a všechna zvířata jsou jemnohmotně, tedy na úrovni duší,  spojena. Prožívají tak tu kvalitu, která v jejich světě převládá.

Ačkoli chci již článek s těmito zážitky s krávami zveřejnit, Kristovi světlí pomocníci nám sdělují, že mi ještě chybí nějaké informace. Abych je získal, musím se ještě osobně s těmi krávami na Vysočině setkat. Představa, že pojedeme zpět skoro sto kilometrů,  se mi moc nezamlouvá, nehledě na to, že nerozumím, proč je nezbytné osobní setkání, když spolu můžeme přirozeně komunikovat na dálku. Ale nemám příliš na výběr, proto ve čtvrtek celá rodina vyrážíme opět vzhůru do kopců. Když přijíždíme na místo, na první pohled není vidět žádná kráva. Dcery chtějí počkat v autě, zatímco se ženou pátráme po sudokopytnících.

Ve stínu jabloní, na nichž se už vedrem rozváří jablka, na nás doslova čekají jen čtyři světle hnědé krávy. Naše přítomnost je vůbec neruší, a aniž by cokoli pojídaly, stále s netečným výrazem přežvykují.

Tak vypadá vnější svět. Ten jemnohmotný, vnitřní, se za chvíli objevuje před mým duchovním zrakem.

Obrovské světlé duše krav na mě shlíží shůry. Sotva se rozkoukám, ujímají se všechny slova a jednomyslně ke mně hovoří:

„Chtěly jsme, aby ses s námi osobně setkal. Potřebovaly jsme, abys za námi přijel. Jedině tak, jedině teď ti můžeme projevit vděčnost. Chceme, abys věděl a napsal o nás, že umíme být vděčné. Jsme nesmírně rády, že jsi za námi přišel osobně.”

A obrovské bílé duše krav mě zahrnuly tak velikou vděčností a láskou, kterou jsem si, u zvířat v jejich situaci, do té doby neuměl ani představit. Jako kontrast vůči krásným duším těchto zvířat zůstává jejich vědomí smrti fyzických těl. Tato hmotná těla se proto na jemné rovině zahalují do černé barvy.

„Jsme si vědomy, že naše životy brzy skončí rukou člověka. Víme, že naše utrpení z násilné smrti  přijde brzy. Ale my budeme žít v blízké budoucnosti znovu. Budeme žít s lidmi, kteří nás dnes nezabíjí, nepodílí se na našem utrpení, nepotřebují jíst naše maso od kostí a netýrají nás, aby mohli pít mléko našich dětí. V budoucnosti už nebudeme trpět rukou člověka. Nebudeme mu sloužit jako zdroj  masa ani mléka. Lidé potřebují naši přítomnost  pro svůj duchovní vývoj. Musí se naučit rozumět zvířatům, přírodě a životu.”

Tato zvířata jsou schopna přese všechno svoje vědomí utrpení, vědomí blízké smrti jejich i jejich dětí, být doslova ztělesněním vděčnosti a lásky, kterou mně ukázala a jíž mě zahrnula.

Snažil jsem se celou svojí duší jim vše opětovat a poprosil jsem i Krista o Světlo pro ně. Všeho se jim dostalo.

Ptám se jich, zda se v novém lepším světě spolu setkáme. Jejich světlé duše se v kladné souhlasné  odpovědi daly do radostného společného točivého pohybu.

Kéž je tento článek plnohodnotným svědectvím života člověka sloužící k jeho proměně.