Zpátky na stromy

Přítel na Facebooku se dotazuje na můj názor na ty injekce proti současné jediné nemoci. Obvykle svoje osobní názory nikde v článcích neprezentuji, proto vznáším prosbu ke Kristu o pomoc a radu. Po krátké ranní modlitbě, když má zvědavost, jaké asi a od koho dostanu informace, nabývá svých maxim, zjevuje se u mé postele sám Kristus, a hned mě vyzývá, abych Ho následoval. Za chvíli se už rychle spolu vznášíme na planetku na oběžné dráze, kde se setkávám s řadou známých tváří. Poznávám po dlouhé době Plejáďany a Solony; někteří z nich se k nám po radostném přivítání připojují tak, že tvoříme malou asi sedmičlennou skupinku s Kristem v čele. Volně se chůzí pohybujeme směrem do míst, kde jsem dosud nebyl a neznám to tu. Po chvíli všichni společně přicházíme k velkému rozložitému stromu, který neumím poznat, ale připomíná mi hodně košatý buk, aspoň deset metrů vysoký, se silnými četnými hladkými větvemi a listy jen na vnějším okraji koruny, takže zespodu je krásně vidět až k vrcholu. Ihned mi hlavou probíhá vzpomínka na dětství, kdy jsme, kluci, často lezli po stromech jako opice.

„Vylez nahoru!“ povídá ke mně Kristus s vlídným úsměvem ve tváři.

Kupodivu nejsem překvapen, větve se podbízejí na dosah ruky a malé obecenstvo mi nevadí. Za pár sekund už sedím pět metrů vysoko a koukám se dolů na své průvodce.

„Jak se cítíš?“ jsem tázán Synem Božím.

„Naprosto úžasně, skvěle!“ nemohu odpovědět jinak.

„Výborně, tak slez dolů sem k nám.“

Chci ihned poslechnout příkaz od Krista, ale moje duchovní tělo mě neposlouchá. Vůbec se nemohu pohnout, slézt, ani skočit na níže rostoucí větve.

„Nejde to, nemohu se pohnout!“ přiznávám nahlas svoji neschopnost.

„A chce se ti slézt?“

„Jen proto, že to po mně chceš Ty, jinak bych vůbec dolů nelezl; je mi tu dobře, blaženě, nechci slézat dolů,“ volám dolů na Boha.

„A nahoru, ještě výše než jsi teď, bys vylezl?“

Dívám se nad sebe skrze korunu, vidím, jak vysoko končí, a klidně lezu až na samý vrchol stromu. Tady se cítím ještě lépe, než uvnitř koruny.

Vtom, jako by byl Kristus nahoře se mnou, blízko u mě, povídá mi:

„Kde máš svůj život?“

Musím teď chvíli přemýšlet, protože mnohé mně dochází.

„Tam dole, na Zemi,“ odpovídám Mu pomalu a rozvláčně.

„Dobře, to by stačilo. A teď slez a vrať se do svého života.“

Jenže já se nemohu ani teď pohnout, zkouším to, ale nejde to. Neslezu z toho stromu, nemám sílu, ani odhodlání.

„Takový je účinek injekcí proti celosvětové viróze,“ vysvětluje mi Kristus, „znemožňují lidské duši aktivní účast na svém životě v pozemskosti. Tím se člověk přestává duchovně vyvíjet, tedy ve svém duchovním vývoji upadá, a navíc mu to nevadí, protože si svoji situaci není schopen ani uvědomit, natož ji změnit. Změnit takový stav je možné jedině úplným odmítnutím všech injekcí proti jakékoli nemoci. I tak bude trvat dvacet let, než se duše zbaví svých pout a bude se moci navrátit ke svému životu. To ovšem již nevratně uběhne oněch dvacet let jedinečných neopakovatelných příležitostí k vývoji, a v každém případě bude člověk poškozen, protože nebude moci využít svého duchovního potenciálu. Ve svém vývoji zaostane. Nejhorší působení na člověka přinášejí super moderní injekce, jejichž vliv nepomine ani po smrti hmotného těla na Zemi, a lidská duše tak zůstane spoutána v zajetí svého nevědomí navždy. Proto se nebude moci ani znovu narodit, pokud se jí nedostane pomoci a Milosti od Otce. Ve skutečnosti, duše, poškozená přetrvávajícím vlivem injekcí, bude po smrti vystavena nekonečnému bloudění, strachům, emocím, bez možnosti vývoje, uvědomění. Ani ty bys takové duši nemohl po smrti těla pomoci se uvědomit, aby sama a dobrovolně mohla odejít ke Mně.“

Při své duchovní a léčitelské praxi se často pohybuji v minulosti Země a v minulosti osudů mnoha lidí. Injekce proti nemocem jsou dílem temnoty, temných bytostí, které je aplikovaly lidem i zvířatům za účelem genetických změn už před mnoha desítkami tisíc let. Odedávna slouží jako nástroj moci k poškození a zotročení člověka; současnost není v ničem jiná, jen moderní doba nabízí moderní prostředky. Protože i temnota se vyvíjí, roste i její vliv, a stává se mnohem sofistikovanějším a rafinovanějším. Není snadné se v tom orientovat. Souvisejícím mistrným úskokem temnoty je všeobecné odborné přesvědčení o kolektivní imunitě získané injekcemi do většiny lidí. V neposlední řadě představuje tento způsob získávání relativního zdraví tvrdý materializmus.