Zrozen z temnoty

Jakub je lidskou duší. Bude se tak jmenovat ve svém dalším pozemském vtělení. Nyní se vznáší nad svými budoucími rodiči, jež si dobrovolně zvolila, a láskyplně je pozoruje. Je už dosti starou a zkušenou duší, která do sebe ve svých předchozích životech nashromáždila mnoho lásky, a proto se i nyní vidí světlou a láskou naplněnou lidskou bytostí, přestože dosud nevlastní hmotné tělo.

Jeho budoucí rodiče se zmítají v ohromných potížích své vlastní emocionality. Dalo by se říci, že jsou snůškou špatných emocí, se kterými se ztotožňují, trpí a jejich duše vůbec nezáří; nemají v sobě mnoho lásky. Proto se jim také nedaří  dosud porodit nebo udržet při životě zdravé dítě. Jakub ví, že jim svým vtělením pomůže. Tím, že se narodí jako jejich dítě, díky své duchovní vyzrálosti přežije nejen rodičovské podmínky, ale umožní také život své sestře, která se narodí později. Sestřin život bude viset po předčasném porodu na vlásku, ale nakonec přežije a sama vychová svoje děti. Jakubova dobrovolná pomoc a oběť pro své budoucí rodiče zachrání i život jim samotným, protože jinak by museli oba zemřít v mladém věku, jelikož množství záporné negativní energie by přesáhlo možnosti poškození jejich těl udržet v sobě svoje duše. Jeho příchodem na svět jako jejich světlý syn pomůže duším svých rodičů se částečně naplnit láskou, Světlem, a prodloužit si pozemský život, i když bude plný jak duševního,  tak tělesného utrpení.

Jakub se ovšem nyní, v pozici před svým vtělením, cítí silný, naplněný láskou a radostí, že může svým budoucím životem ve hmotě Země pomoci mnoha lidem ve svojí rodině.  Proto toužebně očekává onen okamžik, kdy se už bude moci vtělit do právě se vyvíjejícího tělíčka v děloze svojí budoucí matky. Vidí celý svůj budoucí život velmi krásně, vnímá svůj přínos i splnění svého úkolu. Pozemské hmotné starosti a strasti s ním spojené jen přechodně zastiňují celkový dojem, protože vždy jde především o záchranu lidské duše.

Konečně přichází onen okamžik vstupu do malého tělíčka v matčině břiše. Jakub je nedočkavý a velmi se těší. Náhle jeho dosavadní život končí, mizí jeho vědomí sebe sama, jako by náhle zemřel. Ocitá se ve stísněném prostoru s nedostatkem kyslíku a světla. Necítí strach, jen mu je tato situace nepříjemná. Najednou neví, proč tu má zůstávat, chce pryč. Trubice, která je s ním spojena, přivádí do jeho těla otrávenou krev. Jakub se ve své mysli  nedokáže oddělit od svého těla, ztotožňuje se s ním. Vnímá, že trubice ho udržuje při životě, zároveň ho však nutí naplňovat se jedy. Potřebuje odsud rychle pryč, cítí nevolnost od žaludku, má pocit, že musí explodovat. Na nějakou dobu ztrácí vědomí, protože jeho duše už nemůže snést tuto ubíjející situaci.

 Duše Jakuba nabývá vědomí. Jeho maminka kouří cigarety a kouří hodně.

„Proč mě chce zabít?” nemůže pochopit. Vědomí chlapce se nyní plně ztotožňuje s emocemi, které zažívá jeho maminka. Nevnímá jiné svoje vědomí, než vědomí emocí maminky, a proto prožívá vše s ní. Maminka je neustále přeplněna nově vznikajícími špatnými emocemi vzteku, nenávisti a zloby vůči jiným lidem, zejména proti tatínkovi Jakuba a jeho matce. V duši Jakubovy maminky se nenachází téměř žádná láska. Jakub ji necítí. Vnímá, jak jeho právě vznikající nové tělíčko už teď reaguje na emoce matky, a jistě přijde na svět s vrozenými dispozicemi k jaterním a ledvinovým chorobám.

Maminka s Jakubem vůbec nemluví, jako by neexistoval, jako by vůbec nežil. Naopak, často se zabývá myšlenkami, jak ukončit svoje těhotenství, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda. Má spadnout na břicho? Uklouzne jí noha? Jak by mohla to dítě vypudit a osvobodit se od této povinnosti být matkou?

Jakub vnímá časté hádky mezi svými rodiči, prožívá emoce obou a jejich dopady na svoje tělo. Zažívá animální pudovou sexualitu obou rodičů a v otřesném odporu by hrozně rád okamžitě utekl, ale nemůže. Nemůže uvěřit, co se  to děje, kde se nachází a proč? Drtí ho neláska, surovost obou rodičů, jejich agresivita. Cítí, že jeho vyvíjející se tělo bude muset trpět také potížemi se žaludkem a srdcem, jinak by ho už nyní musel navždy opustit a zemřít.

Jelikož pro Jakuba není východiska z životu nepřející situace, zcela nevědomky se učí ji zvládat. Učí se přijímat utrpení, učí se umřít, a přitom zůstat naživu a při vědomí. Jakubova duše kupodivu sílí. Za celou dobu těhotenství nepocítila lásku svých rodičů, přesto přežila až do termínu porodu. To mohla jen díky svému vlastnímu velkému rezervoáru lásky.

Čím více se blíží den narození, tím více se Jakub mění v člověka prosáklého temnotou a „stvořeného” ze špatných emocí. Jeho původní Světlo nezmizelo; setrvává nyní zcela ukryto pod nánosy duševních přebytků rodičů, které by je samotné jinak zcela jistě už usmrtily. Všechny špatné emoce včetně strachu, nenávisti a pomstychtivosti nyní přebírají vliv nad Jakubovou světlou duší, jež neodvratně směřuje ke svému  narození do hmoty Země.

Porodem se situace v rodině trošičku uklidňuje a nový človíček vnáší konečně po létech trochu Světla  a Lásky do duší svých rodičů. Avšak zkušenosti z období v těle matky s jejími emocemi nemizí, nerozpadají se na prach. Trpělivě čekají, až se budou moci plně projevit.

Každé dítě, když přijde na svět, miluje své rodiče. I Jakub zůstává z lásky ke svým rodičům  ochoten udělat cokoli, aby je potěšil. Dokonce občas zachází tak daleko, že už jako dítě sám svojí rukou bere život některým zvířatům, aby je rodičům pomohl připravit k jídlu.

Ve věku, kdy mu už přibývají školní povinnosti, mezi osmým a sedmnáctým rokem, zažívá Jakub opakovaně a často vlastní projevy nesnášenlivosti, nenávisti a zloby, dokonce i touhu po pomstě, a to nejen vůči svým rodičům, sestře, ale i  mnoha jiným lidem, jako jsou spolužáci a kamarádi, a zejména všem autoritám. Neuvědomuje si, že tyto emoce nejsou jím, že nejsou dokonce ani jeho, přesto se s nimi, stejně jako v době, kdy byl v břichu maminky, ztotožňuje.

Dospělost Jakuba vítá ve dvou podobách jeho duše, kdy si pomalu začíná uvědomovat, že to, co prožívá jako svoje emoce, nemusí být on sám, a že v něm žije ještě jiná kvalita, která setrvává často skrytá a skoupá na slovo. S věkem a narůstajícím vědomím schopným podívat se na svoje emoce odděleně od jejich prožitku a touhou nad nimi zvítězit, nemuset se s nimi dále ztotožňovat a trpět, podstupuje Jakub duchovní terapii. Jeho mysl začíná totiž trpět četnými atakami nevysvětlitelných stavů, kdy na ni dorážejí dotěrné myšlenky a neurčité sžírající emoce, které mu nedovolují normálně a v klidu žít, ani spát. Nemá sílu se jich zbavit, a pokud ano, pak jedině na chvíli. Přesto už ví, že jeho myšlenky a emoce nejsou jeho vlastní kvalitou, a chce se od nich konečně, kdy už se sám stal mnohonásobným otcem, osvobodit. Přestože se snaží neopakovat chyby svých rodičů, nese si v sobě od nich obrovskou zátěž.

Člověk v takové nebo podobné situaci má v podstatě  dvě možnosti, jak si pomoci. Buď si pomůže sám správnou duchovní prací na sobě, nebo vyhledá pomoc duchovního terapeuta, který je z Milosti uschopněn kontrolovat vlastní práci člověka na sobě. Nikdo za nikoho druhého nemůže tuto práci udělat, to je naprosto z hlediska duchovních zákonů nemožné. Tím se ovšem nevylučuje možnost pomoci, stejně jako možnost poškození, je-li zásah proveden z neznalosti a v nevědomosti. Tento druh pomoci není vhodný pro každého trpícího, protože v těchto případech musí být člověk schopen alespoň na dobu terapie pocítit svoje spojení s Bohem nebo Kristem. Toto spojení se děje, a může dít, vždy jedině skrze lásku člověka k Bohu nebo Kristu. Změna vědomí, vyvolaná tímto novým citem a lnutím duše vzhůru, umožní teprve sebe uvědomělou práci na sobě a na svých dotěrných emocích.

Pan Jakub tento předpoklad splňuje, a tak se spolu vydáváme na cestu do jeho duše. Prvním jeho krokem k řešení situace musí být schopnost pocítit svoji lásku ke Kristu. Jako otec vlastních dětí to má snazší, protože v navození bezpodmínečné lásky mu pomáhá jeho láska ke svým dětem.

V tomto změněném stavu vědomí teprve nejdříve popisuje svoje obtěžující emoce a myšlenky. Každá z nich se duchovnímu zraku terapeuta jeví v konkrétní podobě, barvě, velikosti a obvykle je mutidimenzionální. To proto, že se kromě základních tří rozměrů projevuje v pohybu a skrze čas. Sledováním těchto „zhmotněných” emocí a myšlenek, které na začátku mohou svým charakterem vypadat zcela odlišně od podstaty, ke které vedou, lze z Milosti získat informace o jejich příčině. Tak například emoce nevysvětlitelného strachu ze smrti vede duší Jakuba jeho denní vědomí postupně do větší a větší hloubky, kdy zpětně prožívá svůj život. Najednou se zastavuje u klíčových konkrétních situací, kdy sám v dětství cítil a prožíval svoji nenávist k rodičům, matce, spolužákům. Do vědomí mu teď vstupují mnohé už zapomenuté zážitky s tímto negativním emočním prožitkem.

Nyní nastává klíčová fáze terapie. Všechny okamžiky z minulosti musí být Jakubem znovu a pečlivě prožity, ovšem tentokrát s plným a pevným vědomím, a citem lásky k Bohu. Tedy s jiným, duchovním, vědomím, které je zcela odlišné od vědomí, kdy tyto situace poprvé prožíval ve svém dětství. Je třeba opakovat prožití každé připomenuté chvíle z minulosti, dokud v duši nenastane pochopení a přirozené odpuštění „viníkovi”.  Jakub prochází každou situací tak dlouho, dokud se jeho negativní  emoce zcela nerozpustí a nepřestanou vznikat. Pak teprve, s vědomím a citem  nepřetržité lásky k Bohu, může považovat konkrétní situaci za vyřešenou.

A stejná emoce, ovšem v jiné podobě,  ho vede ještě dále do doby, kdy zabíjel ryby a jiná zvířata pro radost rodičů. Každý okamžik, ve kterém vzal život zvířeti, se nyní staví do jeho vědomí a žádá si poznání duchovní chyby. Znovu všechny smrti svojí rukou musí prožít a opět s vědomím u Krista, v lásce k Bohu. Toto vědomí a pokání mu skýtá Milost osvobození. Teď ví, co tenkrát nevěděl. A ví také, že už nikdy v životě takovou chybu neudělá.

Jiná negativní emoce, dotírající na vědomí Jakuba, ho zavádí při jejím sledování do prenatálního stavu. Znovu, ovšem tentokrát sebe uvědoměle s láskou k Bohu, vidí sebe a rozumí. Nesoudí maminku, ani tatínka. Tím, že dobrovolně odevzdává svoji lásku Kristu, se mu dostává Milosti a získává více lásky do své duše, aby mohl porozumět, pochopit a definitivně se osvobodit od minulosti. Nakonec vidí sebe samého před vstupem do svého tělíčka v matčině děloze. Vidí a žije svoji velkou lásku, která je kvalitou jeho duše, a pociťuje velkou úlevu. Kruh se uzavírá, osud se naplňuje, duše i tělo se začíná uzdravovat.

Varování. Pokud člověk sám nebo prostřednictvím nezkušeného terapeuta sleduje svoje emoce v čase, aniž by je vyřešil správným duchovním, sebe uvědomělým, postojem ukotveným ve svojí lásce k Bohu, nejenže nic nevyřeší, ale zanechává otevřené cesty, kanály, do své  minulosti, ať už tohoto nebo některého minulého života, které mu budou přinášet mnohé další duševní potíže, a nebývá neobvyklé, že řada takových lidí skončí při dlouhodobém užívání psychofarmak bez východiska.