Zvířata

Dnešní vyprávění o zvířatech nemůže nezačít jejich porovnáním s člověkem. Jaký je rozdíl mezi člověkem a zvířetem? Je vůbec nějaký? Abychom se dopátrali uspokojivé odpovědi, musíme pohlédnout jak na fyzická těla lidí a zvířat, tak na podstatu těchto životních forem.

Fyzická těla zvířat podléhají nezbytnému vývoji od primitivních a jednoduchých až po velmi vyvinutá. V souvislosti se stupněm vývoje jsou fyzická těla zvířat oživována odpovídající životní zvířecí podstatou. Tato zvířecí podstata, tedy zvířecí já, není lidské já a velmi se od něho liší. Zvíře tedy není člověk a ani nikdy být nemůže jednoduše proto, že podstata zvířete je odlišná od naší lidské. Zvíře se tedy proto nikdy nemůže ze své podstaty vyvinout v člověka a nikdy se v člověka také nevyvinulo. Rozdíl je nejen v postavení v žebříčku duchovní hierarchie, ale také v poslání v životě ve hmotě. Zatímco člověk má při své životní pouti svobodnou volbu, zvíře ji nemá, nemůže tak na rozdíl od člověka hřešit, tedy porušovat Boží vůli.

Bytostné jádro zvířat se pomocí opakovaných vtělení vyvíjí, a to až do té míry, že si může osvojit vlastnosti jako jsou oddanost, láska, věrnost. Podle vývojové úrovně jsou zvířata rozlišována i z hlediska jejich podstaty. Po smrti se tak neshromažďují já všech zvířat na jednom místě, ale jsou rozdělena právě podle stupně vývoje. Přesto i vysoce vyvinuté zvíře zůstává vždy zvířetem a tuto danost není schopno nikdy překročit.

Zvířata mají s člověkem tři společná těla a to fyzické, pak éterické a nakonec astrální. Fyzické tělo je pochopitelné, všichni vidíme, že i zvířata mají hmotnou schránku. Éterické tělo je tělo neviditelné a umožňuje doslova život tělu. Má na starosti dýchání, trávení, metabolismus atd. a snaží se udržet fyzické tělo při životě i v případě, že se podstata, u zvířat bytostné jádro a u člověka lidský duch, z těla vzdaluje, jako se tomu děje například pravidelně ve spánku.

Astrální tělo je třetím společným tělem a je nositelem mimo jiné našich emocí. Tak máme se zvířaty společné emoce. Všichni víme, že zvířata jsou stejně jako my cítící bytosti, zažívají strach, radost, bolest, a jsou jako my ovládána pudy.

Jenže tady veškerá podobnost s člověkem končí. Člověk má navíc svoji podstatu, skutečné já, lidského ducha. Zvířata nemají lidského ducha. Tato lidská podstata je navíc jakoby postavena mimo výše zmíněná tři těla a její přirozeností je být vůči nim indiferentní, neovlivněná, nezávislá. Na druhé straně já zvířat je umístěno pevně do astrálního těla. Je s ním naprosto identifikováno. Z toho důvodu se zvířata vždy ztotožňují se svými emocemi a pudy, a navíc nemají na rozdíl od člověka jinou možnost, než se s nimi ztotožňovat. Proto může zvíře snadno umřít žalem nebo strachem a lze ho ovládat jím osvojenými nebo přirozenými vlastnostmi tak, že se s nimi u něho pracuje.

V důsledku těchto vnitřních rozdílů je zvířeti neumožněno rozvíjet duchovní vědomí, tedy vědomí vlastního vědomí. Zvíře, ač je vědomé, protože má vědomí, není a nemůže být sebe uvědomělé. Jinými slovy neví, že je, neví, že má radost, neví, že má strach. Ono je doslova radostí nebo doslova strachem apod.

Člověk ovšem vlastní nástroj v podobě lidského ducha, který má z hlediska své přirozenosti přímo povinnost nepodléhat ničemu, co je nižší podstaty či kvality než on sám.  A tak se nám lidem často děje, že se chováme jako zvířata, zapomínajíce přitom na našeho ducha, naše skutečné já, které máme od Boha. Dostáváme se tak do problému, protože v takových projevech, kdy se ztotožňujeme se svými emocemi a pudy, se klaníme zlatému teleti, tedy hřešíme, protože na prvním místě nevidíme Boha. Zvířecím kvalitám máme vládnout, nenechat se jimi ovládat. Pokud se chováme jako zvířata, jsme na tom hůře než ona, protože my jsme lidští duchové a máme tak také stále jednat.

Život ve hmotě nabízí zvířatům žít rozmanité úrovně kvality jejich zvířecího vědomí a vyvíjet je. Tím se také odlišují masožravci od býložravců apod.

Pokud člověk konzumuje maso z těl zvířat, velmi si duchovně škodí. Odhlédneme-li alespoň teď od skutečnosti, že zabíjet je člověku zakázáno, a to zdaleka nejen zvířata a lidi, ale také lásku, víru, přátelství, vlohy atd., energie z masa v našich lidských tělech trhá našeho ducha na kusy, to znamená, že sebe uvědomělá duchovní práce je zhola nemožná, stejně tak vývoj, a člověk může cítit při snaze o ni duchovní smrt. To skutečně zažívá duchovní vědomí. Podobné prožitky lze mít i po konzumaci živočišných produktů, zejména vajec a mléčných výrobků. Z duchovního pohledu, tedy z pohledu Božského stvoření, je naprosto nepřijatelné zvířata zabíjet, mučit, trýznit, přinášet jim jakékoli utrpení, a ještě více nesmyslné je plnit naše lidská těla masem jejich těl. Je úplně lhostejné, kam člověk namíří svoji agresi či myšlenku smrti a domnělé výhody z ní. Vše se proti němu obrací a ten tyto energie sám na sobě musí zažívat. S takovým morálním a duchovním profilem ovšem není možný duchovní postup, protože nejen, že vše musíme sami odžít, ale těmito činy se s nimi ztotožňujeme a stáváme se ztělesněním takových nelidských kvalit a vlastností, jež samy náš lidský duchovní postup k Bohu vylučují. Je lhostejné, zda jsme přímými vykonavateli špatností nebo pouze konzumenty. Zodpovědnost nesou všichni stejnou. Kde je náš lidský cit, duchovní cítění, přirozené nenásilí, neochota a nechuť žít na úkor někoho jiného? Duchovní vývoj člověka za poslední roky poskočil neuvěřitelnými skoky, a to znamená také neuvěřitelné morální nároky a požadavky, na všechny. Co platilo včera, už neplatí, co nám dovolilo přežít před rokem, nás dnes může zabít. To platí na všech úrovních.

Při duchovním léčení se lze často mimo hmotný svět setkat se zvířaty, která stojí vedle světlých pomocníků nejrůznějších vysokých duchovních úrovní. Všechna zvířata, často šelmy jako medvěd, puma, lev atd. jsou pomáhající, krotká a přátelská. Jsou přirozeně oddána a podřízena člověku a přirozeně ochotná celou svojí bytostí pomáhat. Člověk je nemůže nemilovat. V tomto světě jsou zvířata našimi srdečnými přáteli a rozumí všemu, co říkáme a cítíme. Dokonce přijímají omluvy. Otázka stravy zvířat a lidí v nadzemských světech je absurdní, protože vše se odehrává v proudu životní síly a život přinášející energie a lásky od Boha, jejíž součástí všechno jest.

Náš budoucí život nemůže stát na našich kvalitách násilí, utrpení a smrti a je lhostejné, vůči komu je nasměrujeme. Nesmíme je mít, nemají být našimi vlastnostmi a musíme se duchovně narovnat v přiznání alibizmu, toho očividného rozporu v nás, že co nevidíme, se nás netýká. Buď jsme takoví a nevadí nám to, podporujeme vlastními činy takové kvality, nebo takoví nechceme být a nepodporujeme tedy nic, co je v rozporu s naší duchovní podstatou od Boha. A takoví, jací jsme dnes, předstupujeme před Boha.